Advertise on podcast: Nenásilný podcast

Žijeme v síti interdependentních vzájemných vazeb a jinak to není ani ve chvíli, kdy do našeho systému vstoupí děti. Představujeme si, jak bude takový život s dětmi vypadat, akorát naše vize někdy narazí na nedostatek zdrojů nebo našich vlastních kapacit. A tehdy hledáme podporu ve svém okolí. V této epizodě prozkoumáváme, co prospívá odolnosti našich podpůrných systémů (sítím lidí, kteří jsou nám blízcí, ať už jde o pokrevní rodinu, nebo jiné vztahy). Diskutujeme o tom, jakým způsobem dělat domluvy, které nás opravdu vyživují, s respektem k potřebám všech. A taky se znovu dotýkáme tématu kapacit, zdrojů a hranic. Music by AudioCoffee: https://www.audiocoffee.net/

Slyšíme to často: „Hlavně si s dětmi drž pevné hranice.“ Výzvou ale je hledat v rámci pevných hranic i laskavost, zapojovat dítě tak, aby mohlo přispívat sobě i ostatním, a objevovat, jak používat „moc s“ (power with), a nejen „moc nad“ (power over). Stáhněte si bonusový vzdělávací materiál, který vám pomůže vnést do výchovy větší jasno pomocí cvičení tří barevných seznamů pro nastavení hranic a konkrétních strategií pro emoční koregulaci skrze kontakt a hru. Získáte praktický návod, jak podpořit vzájemné napojení a jak díky svému klidu provést dítě i skrz kruhový objezd jeho velké frustrace.https://www.forendors.cz/nenasilnypodcast Dozvíte se, co pro nás znamená autorita a jak nám může kvalitní vztahová vazba pomoct v tom, aby nás dítě chtělo následovat a opakovat náš příklad. Bavíme se také o tom, jak hranice a zdroje souvisí s našimi kapacitami pro empatii k sobě i k druhým. Music by AudioCoffee: https://www.audiocoffee.net/

Nenásilka není jen o stoickém klidu a tiché spokojenosti – je živá jako my. Je velmi pochopitelné, že v současné společenské situaci, často s omezeným podpůrným systémem, se v kontaktu s dětmi dostáváme na hranu svých sil a začínají se objevovat automatické reakce. Ty mají často neblahý dopad na naše vztahy. Povídáme si o tom, jak podpořit sebenapojení – tedy jak vnímat své potřeby a pocity v různých intenzitách – a jak díky tomu dělat vědomější volby: jak minimalizovat nepříjemné dopady, nebo jak se omlouvat a pečovat o rány, které naše automatické reakce mohly způsobit. Stáhněte si bonusový materiál k epizodě – osvojte si praktické techniky pro zklidnění nervového systému v krizových momentech a naučte se zbavit vnitřního tlaku pomocí cvičení na transformaci „mělbychů“. Získáte konkrétní strategie pro prevenci výbuchů i návod, jak citlivě ošetřit vztahové rány a obnovit bezpečné napojení po konfliktu. Materiál vám poskytne nástroje pro zvládání reaktivity a praktické kroky k prohloubení vztahové vazby s dětmi.https://www.forendors.cz/nenasilnypodcast Music by AudioCoffee: https://www.audiocoffee.net/

Marshall B. Rosenberg říkal, že vidět někoho jako „dítě“ je velmi nebezpečné, protože ho pak můžeme přestat vidět jako člověka. Jaké to tedy je vidět alespoň na chvilku svět dětskýma očima? A co nám do každodenního života může přinést větší respekt k lidskosti a prožívání dětí kolem nás? Dotýkáme se toho, jak podpořit propojení a vazbu mezi dospělými a dětmi, v čem je užitečné dívat se na potřeby všech a jaké místo má ve výchově empatie. Tahle minisérie vytváří prostor pro zkoumání toho, jak může nenásilná komunikace přispívat k budování vztahů s dětmi – ať už jsme rodiče, prarodiče, tety, strejdové, lidé, kteří děti hlídají, nebo kdokoliv, kdo se s dětmi potkává v rodině, v práci, u kamarádů, zkrátka kdekoliv. Stáhněte si bonusový materiál s praktickými seznamy pro plnění vztahového poháru a cvičeními na transformaci obrazu nepřítele, která vám pomohou vidět za náročným chováním dětí jejich skutečné lidské potřeby. Získáte funkční strategie pro hlubší napojení i návod, jak upravovat prostředí a své vlastní kapacity tak, abyste každodenní situace zvládali s větší lehkostí a pochopením.https://www.forendors.cz/nenasilnypodcast Music by AudioCoffee: https://www.audiocoffee.net/

Usmiřování a péče o rány ve vztazích je téma, která přirozeně navazuje na minisérii o truchlení. Proč má smysl se vracet k minulým událostem, které už nejdou vzít zpátky a stále bolí? Usmiřování není o hledání viníka, ale o vzájemném vidění dopadů, o truchlení nad tím, co se stalo, a o možnosti, že se něco může – alespoň částečně – zahojit. Eva Malířová srozumitelně popisuje, proč je proces usmiřování tak těžký pro obě strany: pro zasažené, kteří chtějí být slyšeni ve své bolesti, i pro ty, kdo dopad způsobili, a bojují se sebesouzením, studem nebo nutkáním se obhajovat.  Společně rozebíráme jednotlivé fáze usmiřování v duchu nenásilné komunikace – od empatie a lítosti, přes oddělování dopadu od záměru, až po hledání nápravy a budoucích dohod. Zazní i důležitá připomínka, že usmíření nemusí znamenat obnovení vztahu: někdy stačí zahojit rány natolik, aby si je nikdo už nemusel nést dál.

V poslední epizodě minisérie o truchlení se ohlížíme za rozhovory s Ivkou, Karlem a Alenou a povídáme si o tom, co pro nás ty příběhy propojuje a co jsme se z nich naučili. Co mají společného obřady Ke kořenům, Karlova Neradost a Alenino vysazení stromu?  Představujeme také náš vlastní protokol truchlení krok za krokem: od vytvoření bezpečného kontextu a přechodu do vnitřního prostoru, přes práci s pocity a potřebami, až po návrat do „tady a teď“. Mluvíme o tom, že truchlení není jednorázový emoční výlev, ale přechodový rituál, který pomáhá mozek i tělo sladit s novou realitou. Že kreativita na míru může být léčivá. A že někdy truchlíme ne samotnou ztrátu, ale symptomy, které vyplouvají na povrch. A především: že truchlení nemusí být elegantní ani rychlé. Může být jen poctivé. A právě to je cesta, díky které se člověk dostane kousek dál.

Příběh o cestě, která začala náhlým úrazem a ztrátou vlastní dcery. Alena otevřeně mluví o tom, jaké to bylo – jak se v tom člověk ocitne, co všechno se v něm děje a jak si hledá svůj způsob, jak tím projít. Sdílí momenty, kdy potřebovala zpomalit a vzít si čas jen pro sebe, aby ten obrovský smutek mohla vůbec unést a postupně s ním být. Vypráví o rozhodnutích, která si s rodinou vzali do vlastních rukou: o tom, jak si vytvořili prostor pro osobní rozloučení, jak chtěli, aby obřad vypadal jinak, než bývá obvyklé, a jak dceru dochovali doma, protože jim to přišlo pravdivé a blízké. Ukazuje, že truchlení nemusí mít jeden správný tvar a že možná stojí za to hledat si vlastní rytmus, vlastní rituály a vlastní cestu, i když je nejistá a pomalá. Rozhovor je hluboký a zároveň náročný – dotýká se míst, která jsou pro mnoho lidí citlivá. Pokud se do něj pustíte, udělejte to v čase a prostoru, kde na to máte kapacitu, protože tohle téma je opravdu těžké.

Co se stane, když člověk, který má vést druhé, přestane zvládat (vést) sám sebe? Karel MIndless Novotný v této epizodě sdílí příběh své osobní krize, momenty, kdy si uvědomil, že jde do tuhého, „kafkovskou“ zkušenost s léčbou i následným „pomalým sbíráním mrtvol na bitevním poli“. Nečekejte hrdinské narativy o tom, že bolest a ztráta nás posilují. Spíš ukázku toho, jak to reálně probíhalo bez přikrášlování a bez útěku. Zároveň Karel sdílí svou zkušenost s tím, jak stejný princip funguje ve firmách: když se strategie láme, nejde o tabulky, ale o nevyřčené ztráty. Mluví o své roli „šaška, který říká králům pravdu”, o konzultacích, které se mění v terapii, a o týmech, které se mohou posunout, až když uznají, co bolí. A on je na této cestě provází. Vlastně je tento díl je o naději. Té, která se nerodí z výher, ale z poctivosti. A o tom, že truchlení může být začátkem důležitých změn.

Co když truchlení není jen o smrti, ale o všem, co jsme ztratili? O nenaplněných vztazích, snech nebo představách o sobě samých? O tom je nová minisérie Nenásilného podcastu. V první z epizod o truchlení si s Ivkou Hasovou, obřadnicí posledních rozloučení z organizace Ke kořenům, povídáme o odvaze být s bolestí, kterou nejde opravit. Dozvíte se, jak mohou osobní obřady a přechodové rituály pomáhat uznat bolest i propojit komunitu, proč je někdy důležité být aktivní i v okamžicích ztráty – a že ne všichni musejí při loučení prožívat (jen) smutek. Ivka s jemností sdílí své zkušenosti s doprovázením pozůstalých, vlastní cestu truchlením i praktické nástroje, které pomáhají mluvit o smrti… a tím možná i lépe žít. https://www.kekorenum.cz/ https://eshop.kekorenum.cz/moje-posledni-prani/

Tentokrát jsme si udělali malý nenásilný bookclub. Petr přinesl knihy, které se mu v poslední době dostaly pod kůži — od The Power of Positive No, přes 4000 týdnů, až po Superkomunikátory a Spolupráci s nepřítelem. Společně jsme se bavili o tom, co tyto knihy spojuje: jak říkat „ne“, aniž bychom ztráceli vztahy, jak přijímat omezení bez rezignace a jak spolupracovat i tam, kde se neshodneme. Rozebírali jsme také, proč je někdy užitečnější ptát se na ochotu než na preference a jak nám to může pomoci v každodenních vztazích a spolupráci. Z naší zkušenosti i takové knihy, které s naším oborem zdánlivě nesouvisí, dokážou přinést nečekané aha momenty a inspiraci do práce i osobního života — a někdy i kniha, která není úplně „perfektní“, dokáže otevřít nové pohledy. Nechť jsou inspirací i pro vás.

Bezmoc – pocit, který bychom nejraději nikdy nezažili, a přitom nás provází častěji, než si přiznáváme. A taky pocit, o kterém se moc nemluví. A to má své důsledky. Snažíme se ukázat, že bezmoc je zásadní součástí naší lidské zkušenosti. Sdílíme drobné každodenní momenty i velké životní příběhy, v nichž bezmoc hraje roli – od partnerských situací přes klimatickou krizi až po setkávání s nemocí nebo válkou. Dozvíte se, proč bezmoc stojí za to brát vážně: může být učitelkou empatie, pokory i zdrojem moudrých rozhodnutí. Nabízíme pohled, jak s ní „být“ místo snahy ji hned „opravit“, a konkrétní tipy, jak ji přerámovat tak, aby nás nezastavila, ale otevřela nové možnosti. Epizoda je pozvánkou ke spřátelení se s pocitem, který dokáže být paradoxně jedním z největších zdrojů přítomnosti a tvořivosti.

Jaké síly polarizaci živí a proč samotná fakta a racionální argumenty často nedokážou rozpory zmírnit. Na to odpovídá Adam Čajka v této epizodě. Dozvíte se o třech zákonech polarizace podle Barta Brandsmy, o pěti typických rolích, které lidé v polarizované společnosti zastávají, a o tom, proč právě „mlčící většina“ může být klíčová pro hledání cest k větší soudržnosti. Probíráme, proč snaha médií o „vyváženou“ debatu, kde proti sobě staví dva extrémní názory, může polarizaci paradoxně ještě prohlubovat – realitu složité společnosti totiž redukuje na dva tábory. Společně proto hledáme účinnější cesty: od posilování středu a odvahy říct „nevím“, přes význam komunit a umění, až po konkrétní postupy z nenásilné komunikace pro dialog o citlivých tématech.

Co kdyby politické debaty nemusely končit hádkou, ale větším porozuměním? Na start nové série se pouštíme do výbušného tématu: jak mluvit o politice, aniž bychom přitom (příliš) ohrozili své vztahy.  Představujeme, jaké principy nenásilné komunikace můžeme uplatnit, sdílíme vlastní selhání i poučení z rozhovorů s blízkými a ukazujeme, že i mezi lidmi s velmi odlišnými názory může být prostor pro porozumění. Nabízíme konkrétní otázky, které mohou otevírat cestu k hlubšímu dialogu, tipy, jak reagovat na ostré výroky, a strategie, jak rozhovor důstojně ukončit, když už nikam nevede. Epizoda je navržena i pro ty, kdo o nenásilné komunikaci nikdy neslyšeli, a díky seznamům otázek a rad dostupným na Forendors nabízí praktický návod, jak zvládnout politické debaty – zvlášť teď, když se blíží volby. Připojte se ke komunitě a získejte bonusový obsah: https://www.forendors.cz/nenasilnypodcast Sledovat nás můžete zde:https://www.instagram.com/nenasilnypodcast/

Otázkový speciál jsme natáčeli na prvním českém Festivalu nenásilné komunikace, který jsme zároveň spolupořádali. Účastnice a účastníci festivalu psali své otázky na lístečky, my jsme z nich losovali a společně se nad nimi zamýšleli. Když naše expertízy nestačily, pomohla nám Bára Herucová, které tímto děkujeme. Probírali jsme například, jak podporovat děti v učení, když se jim nechce, nebo jak si udržovat osobní hranice, když je člověk bezhlavě zamilovaný. Dostali jsme se také k otázce, zda je nenásilná komunikace pouze pro privilegované, a sdílíme i tipy a postřehy, jak na NVC „nezapomínat“ a nesklouzávat ke starým vzorcům chování. Dozvíte se, co máme na mysli, když říkáme, že může být užitečné delegovat držení vlastních hranic na přátele, kteří dokážou nabídnout uzemněnější pohled. A taky to, že je pro nás humor při učení a žití NVC nejen nástrojem pro radost a živost, ale i prostředkem ke spojení s lidmi a k deeskalaci konfliktů! UPOZORNĚNÍ: Ve 39. minutě nezvládlo nahrávací zařízení hutnou festivalovou atmosféru. Omlouváme se za nižší kvalitu zvuku na konci epizody

Všímáme si na workshopech, rozhovorech i v běžném životě, že když přijde na komunikaci, hraje roli i to, jestli jste žena nebo muž. Ne vždy, ale často. Některé vzorce se opakují: ženy bývají častěji přerušované, zpochybňované, mluví opatrněji, nebo si samy nedovolí říct, co potřebují. Neplatí to pro všechny, a řadu z těch věcí samozřejmě zažívají i muži – ale určité rozdíly a tlaky spojené s genderem tam zkrátka jsou. S Hankou Švábíkovou z INK se bavíme o tom, jak se do komunikace promítá výchova k mírnosti, tlak na empatii a přizpůsobení, nebo obavy ze studu a viny. O syndromu hodné holky, o momentu, kdy se žena ozve a je považovaná za hysterku, nebo naopak moc citlivou. A taky o konkrétních situacích, kde se tyhle dynamiky ukazují – ve vztazích, na poradách, i při obyčejných rozhovorech.