Advertise on podcast: Host Reportéra

Tomáš Poláček se před půl rokem přihlásil na Vltava Run – 370 kilometrů sólo, start za dva týdny. Teprve teď ho začíná brát vážně, a tak pozval trenérku a ultramaratonkyni Veroniku Preti, aby mu řekla, co ho ještě může zachránit. Dostane konkrétní jídelníček, plán hydratace a jedno doporučení, které se mu vůbec nelíbí.

Zpívající herečka, nebo hrající zpěvačka — Tereza Richtrová tahle škatulka nikdy úplně nezajímala. Roky pendlovala mezi moravskými divadly a šuplíkem plným nápadů na písně, moderovala Dobré ráno, točila v zahraničních seriálech a mezitím vychovala dceru, která nakonec strávila rok a půl po boku Nicole Kidmanové. Teď vychází její první album Místa / Krajiny a Tereza přišla do redakce Reportéra těsně po návratu z Japonska — s čerstvým albem a zásobou historek, na které ani čas v podcastu nestačí.

Do kin právě vstupuje film Říkají mi Lars podle knih Daniela Grise. Za tímto pseudonymem se ale skrývá spisovatel, kterého v reálu skoro nikdo nezná – a on si to tak sám přeje. Bývalý policista, který začal psát teprve ve čtyřiceti a od té doby vydal přes třicet pět knih pod třemi různými jmény, mluví o životě v dobrovolné anonymitě, o farmě v severní Itálii i o tom, jak dlouho ještě bude psát, dokud ho nepředběhne umělá inteligence.

Šestadvacetiletá kazašská zpěvačka Viktoriya vyrostla v Karagandě, vyhrávala pěvecké soutěže, projela půl Evropy a nakonec zakotvila na pražské Letné – nejdřív na konzervatoři, teď za baristickým pultem. V podcastu mluví o rozpadu rodiny, o tom, proč si za domov zvolila Česko, a taky o sexualitě: s překvapivou samozřejmostí a bez omluv. Právě vyšlo její debutové album Zpověď – a tento rozhovor ho vystihuje přesně.

Je nejmladší ze šikovných sester Geislerových, a tak má nejméně společných zážitků se svým otcem. Japanolog Petr Geisler zemřel — i vzhledem k poněkud bohémskému stylu života — v předvečer svých šedesátých narozenin roku 2009 a v dceři Ester začal brzy klíčit pocit, že ve své skromnosti neukázal světu všechno, co uměl.

Rozhovor s režisérem a scénáristou Danem Svátkem. Vypráví o svém novém dokumentárním filmu „Neboj, dýchej, čaruj“, který zachycuje život zesnulého zpěváka Davida Stypky. V kinech bude uveden v dubnu 2026.

Uprostřed noci jsem vzbudil ségru s tím, že nejsem holka. Sotva otevřela oči: No a? Nech mě spát! Česko má novou filmovou hvězdu, ale je to s ní poněkud komplikované. Hlavní roli dospívající dívky ve filmu Neobvyklé bytosti ztvárnil Dexter Franc. Ano – ztvárnil. Dexter se totiž identifikuje spíše jako muž a mluví o sobě zásadně v mužském rodě. Komplikované to je i pro moderátora podcastu, který se sice snaží hovořit s jednadvacetiletým Dexterem jako s mužem, jenomže před sebou vidí u mikrofonu sedět krásnou dívku. Během dlouhého a velmi otevřeného rozhovoru se mnohokrát přeřekne a v otázkách použije ženský rod, ale Dexter Franc to bere s humorem: „Cítil jsem snahu, to se cení.“ Známý je sice už dva roky, od chvíle, kdy vyhrál soutěž Elite Model Look a stal se úspěšnou modelkou, ale zatím nikdy veřejně nepopsal svůj příběh ani zdaleka tak do hloubky jako v podcastu Host Reportéra. „Je poměrně vtipné, že se teď věnuju modelingu,“ říká například, „když pro mě fyzično nikdy nebylo podstatné a sám se sebou jsem si ho nijak nespojoval.“ Popisuje, jak se odmala cítil jiný než ostatní děti, ale uměl se společensky přizpůsobit: „Když všichni chtěli, ať jsem holka, hrál jsem roli holky.“ Krize přišla za covidových lockdownů, to mu bylo patnáct. „Spoustu času jsme tehdy trávili v nejužším rodinném kruhu na chalupě a já se v té izolaci psychicky propadal níž a níž. Zároveň jsem ale měl čas přemýšlet o své skutečné identitě, zjišťovat dostupné informace, a čím dál víc mi docházelo, že se jako holka vlastně necítím.“ Rodičům se to ještě několik let bál oznámit, ale sestře, dvojčeti, bylo od začátku všechno jasné. „Jednou v noci jsem to nevydržel a vzbudil ji: Ségra, já nejsem holka! Sotva otevřela oči, řekla jen: No a co? Nech mě spát!“ V osmnácti svou situaci vysvětlil rodičům básní, kterou v podcastu zpaměti odrecituje. Máma i táta zůstali v naprostém klidu. V téže době se začal Dexter naplno věnovat nejen modelingu, ale také herectví – nejprve ve filmu Amerikánka. Vzápětí mu dal režisér Olmo Omerzu hlavní roli ve filmu Nevděčné bytosti, který měl světovou premiéru na loňském festivalu v San Sebastiánu a tento týden konečně vstoupil i do českých kin.

Má štěstí, že si dobře pamatuje sny. Občas jí v nich zdarma přistane verš, kousek písničky. „Jednou jsem se třeba probudila s tímhle zvláštním vzkazem: Možná, že víš, snad jen tušíš, že ve svém sadě jsi vlastním stromem… Přemýšlela jsem o tom a připadal mi čím dál důležitější,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra hudebnice, zdravotní klaunka a koňařka Lucie Dlabolová. „Například můj životní příběh nezačal úplně šťastně, ale dnes, když je mi padesát a najednou jsem vydala první desku, je naopak velmi pozitivní,“ vysvětluje. „Ten verš ze sna, který jsem dala do písničky, vystihuje mé silné dlouhodobé téma. Úplně vidím ten obraz, že jsme sami sobě sadem nebo zahradou, o kterou se buď staráme, nebo ji necháme zplanět – každopádně to máme ve vlastních rukou.“ Lidí se Lucie často ptají na jejího mimořádného otce, skvělého skladatele a klavíristu Jiřího Bulise. Tento bohém patřil až do své předčasné smrti („Vyboural se v den, kdy mi začínal svaťák“) k zásadním postavám HaDivadla nebo Divadla Na provázku a zároveň psal vynikající hudbu do filmů Věry Chytilové nebo Juraje Jakubiska.

Přibývá nám firemních týmů. Dlouhý štafetový závod je výborný teambuilding, říká šéfka Vltava Runu Nejslavnější z českých běžeckých štafetových závodů má čtrnáctiletou historii a za tu dobu se kuriózních historek nastřádalo hodně. „Nikdy nezapomenu třeba na běžce, který se ztratil,“ říká v dalším díle podcastu Květa Látalová, šéfka Vltava Runu. „Tehdy jsme dokonce museli aktivovat záchranné složky, ale on nakonec dorazil na svoji předávku v taxíku s tím, že bez peněz a mobilu zabloudil do Rakouska. Až tehdy mohl řidiči konečně zaplatit.“ Samotná Květa si „svůj“ závod nikdy nezaběhla. „A ani nezaběhnu, protože přece jen musím dohlížet na to, aby se dobře běželo těm skoro čtyřem tisícům přihlášených.“ V rozhovoru vypráví, že pokud si má Vltava Run zachovat své kouzlo, nedává smysl kapacitu navzdory obrovskému zájmu dále rozšiřovat – takže i v příštích letech bude vždy startovat jen něco málo přes tři stovky (obvykle dvanáctičlenných) týmů. „Všimla jsem si, že hodně přibývá těch firemních. A dává to podle mě logiku, protože štafetový závod, ve kterém během jednoho víkendu čeká na každého člena zhruba třikrát deset kilometrů v úžasné krajině, je vlastně výborný teambuilding.“ V podcastu mluví i o speciálních kategoriích, včetně té, jíž se letos zúčastní moderátor Poláček: „Sólově vás celých 370 kilometrů ze šumavského Zadova do pražského Braníka poběží tentokrát devět.“ A na závěr Květa Látalová překvapí informací o tom, že se už brzy pokusí přenést vltavskou atmosféru do Španělska: „První červnový víkend pořádáme štafetový závod Camino de Dragones z Pyrenejí do Barcelony. Primárně samozřejmě pro místní běžce, ale i tam se nám už přihlásilo několik českých týmů.“

Při schůzkách s Magdalenou Koženou předstírám konverzaci, ale vlastně jen poslouchám její hlas a smích Dirigent Simon Rattle je hvězdou světové klasické hudby. Od roku 1994 může z vůle královny Alžběty II. používat titul „sir" a od roku 2008 může z vůle české mezzosopranistky Magdaleny Kožené používat titul „manžel". Tento vážený muž nedávno pronesl zajímavou myšlenku, která se přímo týká Ondřeje Adámka, dalšího hosta našeho podcastu. „Česko asi ještě není na Ondřejovu hudbu úplně připravené," konstatoval, a Ondřej se v podcastu směje: „Úplně nevím, jestli mi tím Simon pomohl. Situace se naštěstí rok od roku lepší." Ondřej Adámek je (spolu s Miroslavem Srnkou) světově nejhranějším žijícím skladatelem vážné hudby původem z Česka. Objednávky dostává mimo jiné od Berlínské filharmonie nebo Londýnského symfonického orchestru.

Český chlapec v tropické džungli: Šelem se nebojím, do školy chodím rád, v Malajsii mi nic nechybí Zajímavé náhody se vrší. Aniž bychom to dříve plánovali, dorazili jsme s dcerou na malajský ostrov Penang, což je zčásti divoká džungle, ale zároveň i město plné mrakodrapů. V jednom z nich nás s dcerou ubytovala původem česká rodina Šifrových – byt mají ve dvacátém čtvrtém patře. Nechtěli jsme příliš rušit, vyspali bychom se klidně i na zemi, ale blonďatý chlapec Saša nám uvolnil svůj pokoj. Když jsme zjistili, že Saša v době naší návštěvy slaví desáté narozeniny, bylo zřejmé, kdo se stane dalším hostem podcastu. Desetiletý kluk?! Ano, přesně tak. Pokud si rozhovor pustíte, pochopíte. Ten kluk je totiž (stejně jako jeho šestiletá sestra Zara) výjimečný. Obě děti mají naprosto jinou výchovu než jejich čeští vrstevníci. Pro někoho možná drsnou až náročnou, jenže Saša i Zara zatím působí jako všestranné, zdravé a dobře vychované děti. V podcastu je mnohé vysvětleno. Saša žije v oblasti, kde mají demografickou převahu pracovití a podnikaví Číňané. Rodiče toho využili a dali ho nejprve do školky a poté do školy, kde se k dětem přistupuje jinak než u nás. Vzdělávají se už od momentu, kdy je jim jeden rok. Hrou se učí například matematiku nebo cizí jazyky, ale taky etiku nebo uměleckou tvořivost.

Je překvapivé, že nám stopování v džungli jde tak dobře. Sama bych ti, drahý otče, asi nezastavila... Hlavní je nenechat se znervóznit, říkali jsme si těch pár prvních dní, než jsme začali být lehce nervózní. Naše devítidenní dovolená s dcerou se z geopolitických důvodů prodloužila na neurčito. Není se na koho zlobit, není komu co vyčítat, ale zůstali jsme zaseklí v Thajsku a blízkém okolí. Agentura, přes kterou máme koupené letenky, se přitom snaží: už třikrát nám sehnala zdarma náhradní odlet, ale ten byl dvakrát pár dní předem zrušen. Teď nám v aplikaci zeleně svítí páteční přesun přes Emiráty do Athén, ale jak se následně dostat do Prahy vůbec neřešíme, protože ono se to nejspíš zase změní. Rozhodně si nepřipadáme uvěznění. Odletět můžeme, tak jako spousta Čechů, jen jsme na to příliš spořiví. Jednoduše stačí koupit nové jednosměrné letenky do Evropy a vyhnout se oblasti Blízkého východu. Populární jsou teď trasy třeba přes Soul nebo přes Astanu, ale jedna taková letenka vyjde zhruba na třicet pět tisíc, a proto raději čekáme. Zapeklité požehnáníV dobách covidu jsem byl šokovaný, že lockdowny a život v dočasné izolaci některým lidem z mého okolí vlastně vyhovují. Teď zažívám něco podobného – objektivně jsme v trudné a nejisté situaci, těžko říci, jak z ní ven, ale vnitřně to zatím vnímám jako požehnání. V předvečer jejích šestnáctých narozenin jsme s dcerou přeletěli levnou vnitrostátní linkou ze severothajského buddhistického kláštera mezi opice a varany na pláž v oblasti Krabi, a to už jsem měl v hlavě plán: „Když teď máme minimálně týden času navíc," nabídl jsem Apolence, „ukážu ti, jak se tady stopuje." K mé radosti souhlasila a o následném putování je dnešní podcast. Sám mám tuto cestu projetou, a tak jsem věděl, že se není čeho bát. Thajsko je ideální zemí pro stopařské začátečníky. Bývá sice vedro, ale na auto se málokdy čeká déle než deset minut, a pak se to střídá stylem, který musí teenagery bavit. Auta jedou velmi klidně džunglí a my se často vezeme na korbě. Do MalajsieNejprve jsem takhle Apolenku vzal na ostrůvek u města Satun, což je těsně nad malajskou hranicí. Oproti turistickému Krabi je to zásadní změna, protože sem se už cizincům nechce. Ostrov měří na délku pět kilometrů, jsou tu dvě malé rybářské vesnice s mešitou, odkud se v podvečer vždy line modlitba, uprostřed roste palmový, mangovníkový a kaučukovníkový les. Apolenčiny vrstevnice chodí v dlouhých muslimských šátcích, ale zároveň jsou velmi komunikativní, vysmáté a chtějí se kamarádit: klidně dceru vezmou na skútr a hodí ji do našeho kempu, kde mimochodem platíme za noc v pohodlném stanu s matrací, větrákem a zásuvkami 300 korun. Apolenka oceňuje, že tu žijí stovky dobře živených koček, a vadí jí snad jenom jediná věc – je přísná vegetariánka a to nikdo z ostrovanů nechápe, protože veškerá místní kuchyně je založená na rybách a mořských plodech, hlavně krabech. Ostrov je tak malý, že dva dny docela stačí, a protože máme pořád zjevně dost času, zamíříme úzkou silnicí ještě více na jih do Malajsie. „Má dvacátá osmá navštívená země," překvapí mě dcera – když jsem byl přesně v jejím věku, poprvé jsem spatřil moře… Víza nejsou potřeba, celníci na obou stranách hranice se na těch pár cizinců denně usmívají a skvěle se stopuje tam i tam. „Jsem až překvapená," říká Apolenka v podcastu, „jak nám to jde snadno. Asi to bude mnou – upřímně řečeno, kdybych viděla jen tebe, radši bych nezastavila…" V Malajsii dojedeme na ostrov Penang, kde škrábou azurové nebe desítky mrakodrapů. Je to taková menší Dubaj hned vedle pláží a tropické džungle. Žijí tu hlavně Číňané, ale zároveň navštěvujeme chrámy snad všech světových náboženství. Zdejší světoznámý přístav George Town učinil z Penangu před více než dvěma stovkami let tolerantní a multikulturní místo, kam se poslední dobou začínají stěhovat za kvalitním a přitom levným životním stylem také Češi. O tom ale až v příštím, pátečním podcastu. Teď jdeme s Apolenkou hledat nějaké pořádné malajské želvy.

S Buddhou na severothajském čaji: A že se nemáte jak vrátit domů? To zbytečně neřešte! Nevím, jestli to je štěstí nebo smůla (spíše štěstí, řekl bych), ale jakmile někam jedu, začnou se dít divné věci. Přítel a objektivně inspirativní muž Jiří Šimsa, průkopník kvalitního čajovnictví v Česku, mě už několik let lákal do severního Thajska, takže jsme tady. “To by tě totiž mohlo zajímat,” říkal vždy Jirka, a měl pravdu: “Vždy na několik měsíců v roce jezdím do lesního kláštera Pa Pae na severu země kousek od Barmy, kde se za prvé věnuju buddhistické meditaci, ale zároveň jsem si brzy všiml, že všude kolem rostou v džungli čajovníky. A tak jsem místní vesničany začal postupně učit, jak lístky zpracovat na kvalitní úrovni, a tím si zajistit možnost nového příjmu.” Nejde o to, že by opravdu kvalitní čaj ocenili samotní Thajci, ti to nemají ve své kultuře a čajové lístky spíše jedí zkvašené ve formě salátu. Jde o to, že od nich čaj odebírá například právě Jirka: a tím pádem je k ochutnání ve všech pobočkách Dobré čajovny, kterých za svůj život pomohl vybudovat desítky.

Příběh protikomunistických odbojářů: „Ať žije Masaryk, ať žije Mapaž!“ Výkon popravy skončen v 7.30 Dlouhá léta se zabývá osudy popravených politických vězňů v Československu. Když jsme se historika Petra Malloty zeptali, nemá-li pro podcast Host Reportéra k výročí komunistického převratu v únoru 1948 nějaký případ, který si podle něj zasluhuje větší pozornost, než má, okamžitě věděl. „Povídejme si o čtveřici popravených z odbojové organizace Mapaž,“ navrhl, „protože tam je všechno. Zastřelení či postřelení estébáci. Zároveň také zastřelení odbojáři, letákové akce, agenti-chodci přecházející přes hranice nebo útoky na komunistické exponenty pomocí bomb. Představte si, že jedna vybuchla i na pražském Petrském náměstí, takže pár metrů od vaší redakce!“ Celý podcast je tedy o ilegální organizaci Mapaž (pojmenované podle Masaryka, Palackého a Žižky), která se na konci čtyřicátých let rozhodla bojovat proti novému režimu všemi prostředky. Zásadní postavou příběhu je Josef Hořejší, úspěšný prvorepublikový továrník s firmou na výrobu dětských kočárků. Po komunistickém převratu se stal nepohodlným symbolem soukromého kapitálu a o firmu přišel. Od té doby navíc čelil vyšetřování a hrozbě zatčení, a tak odešel do ilegality. Na Lounsku se spojil s dalšími odpůrci režimu a začal budovat organizaci, která pomáhala lidem prchat přes hranice, shromažďovala zbraně a šířila letáky proti režimu. Roku 1949 přešli i k násilným akcím. Po pár měsících byli dopadeni a obviněni z velezrady, vyzvědačství a přípravy vražd. Komunistická propaganda případ využila k zastrašení veřejnosti a vykreslovala odbojáře jako nebezpečné teroristy. Čtyři odsouzenci byli 7. ledna 1950 brzy ráno popraveni na dvoře pankrácké věznice. Josef Hořejší stanul pod šibenicí jako poslední, po Bohumilu Klemptovi, Josefu Plzákovi a Kamilu Novotném. V samotném závěru dodnes dochovaného úředního záznamu o výkonu hrdelního trestu stojí: „Výkon proběhl bez rušivých příhod, až na ods. Josefa Plzáka, který při výkonu vykřikl: ‚Ať žije Masaryk, ať žije Mapaj!‘ Výkon skončen o 7.30 hod.“

Milán se loučí: pivo v českém domě, uplakaná Sáblíková na balkonku a Metoděj, který to celé zachrání větou, že vlastně netuší, co se děje. Tomáš taky ne, zvlášť když mu mezi palandami někdo mimochodem oznámí, že jeho strejda hrál s Gretzkym, a o pár hodin později Tomáš stíhá finále i autobus do Prahy. V podcastu si můžete poslechnout rozhovor s bývalou sportovkyní Irenou Gillarovou, který byl zároveň posledním setkáním na letošní olympijádě.