Advertise on podcast: HOSTCAST

Jaké jsou možnosti ruské literatury v pátém roce války Ruska proti celé Ukrajině? A není v takové situaci spíše docela nemožná? Ptá se ve svém eseji rusistka a prozaička Alena Machoninová, když uvažuje o aktuální ruské literatuře vystavované cenzuře a vyháněné ze země. Odpovědi hledá u několika autorek — dnešních i minulých, rozdělených zeměpisnou hranicí, spojených však představou, že psaní je nezcizitelná forma prožívání světa. Článek ze zářijového čísla časopisu Host si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

O Constance Debré se píše jako o jedné z nejradikálnějších autorek současnosti. „Snaží se očišťovat slova ohněm slov, vypalovat literaturu literaturou,“ stojí v jedné z recenzí. Constance Debré totiž ráda dává najevo, co všechno nesnáší na literatuře: psychologii, sociologismus, soudobou posedlost identitou a traumaty. Jediné, co ji zajímá, je lidská situace zbavená všech přítěží jako je rodinný rodokmen, sociální status, pevné zázemí  domov. Svou existenci redukuje na plavání, sex a psaní. O jejích prózách Love Me Tender a Jméno diskutují Míla Janišová, Jan Němec a Kryštof Eder. (Nahrávka vznikla na festivalu Tabook, u malého stolku v hotelovém pokoji, a tak se omlouváme za případnou nižší kvalitu nahrávky.)

Jen málokdy pojme tento svět tak široce rozkročeného člověka v nejasných konturách, jako je tomu v případě portugalského básníka Fernanda Pessoy. Nebo spíše lidské bytosti mnoha nejednoznačných tváří, jejichž rysy spojuje jenom absolutní výraz univerza. Ne náhodou mu proto osud vtiskl do vínku tak příznačně neurčité jméno: „Pessoa — Osoba“. Článek z Historie z čísla 6/2026 si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Prozaička a pozastavená básnířka a kritička Olga Stehlíková ví, že pod hladinou neprší. Jako bohyně moře a řek Téthys, doprovázena družinou brokátových kaprů, je mocna jedním slovem vyvolat déšť i bouři. Jen díky ní některé hvězdy neklesnou pod obzor. Ve volných chvílích vytváří barevně a významově hýřivé knižní záhony, v altánku lásky zažívá rozkoš z textu a v dobré víře plíživě devastuje lacinou ironií a sarkasmem literární vkus našich dětí a mládeže. Skleníky veškerých zahrad se samy otevírají před jejím majestátem. I ten v botanické zahradě v pražských Malešicích.

Na první pohled je to kniha o psovi. Vypravěčka románu Aleny Machoninové Co myslíš, co vidí a její muž totiž přijmou toulavé štěně z ulice. Jenže pes novou situaci rozhodně nevnímá stejně, a tak se jejich společné soužití mění v zápas o porozumění a možná i o život. V pozadí navíc probíhá válka, která zasahuje do života všech postav a umocňuje všudypřítomný pocit nejistoty. Rusistka a spisovatelka Alena Machoninová ve svém novém románu tedy nevypráví jen o vztahu člověka a zvířete, ale především o možnostech empatie, o schopnosti vidět svět očima druhého. O tom, jak vidí a rozumí její knize, diskutují Blanka Činátlová, Olga Pavlova a Josef Chuchma.

Obrátit zbraň proti sobě: Opakování a jedinečnost v umění  Co bylo původně převzaté, stává se opakováním nápřahem k jedinečnému, píše filosofka Catherine Malabou o známé analýze zvyku. Opakování může být symptomem umrtvující zvyklosti, ale i způsobem objevování nového. Zvlášť to platí v umění. Na druhou stranu: současná umění čelí formám opakování, které mohou mít i ničivé účinky. Kolik reprodukce snese autenticita? Kolik inscenací klasická hra a kolik reprodukcí původní obraz? Kdy se sériový produkt stává jedinečným? A co přinášejí návraty uměleckých směrů? Pozvání do debaty při příležitosti křtu 2. loňského čísla odborného časopisu Divadelní revue přijala kunsthistorička Milena Bartlová a také Otto Drexler a Michal Denci, divadelní historici a teoretici, kteří mimo jiné přispěli svými texty do zmíněného divadelního periodika.   Výběr z diskutované literatury: Marek Kettner: Původ je cíl. Moderní pojetí původnosti v Benjaminově Původu německé truchlohry (Karolinum, 2026) Joanna Zylinska: AI umění. Strojové vize a pokřivené sny (Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2026) ed. Josefína Formanová: Divadelní revue, tematické číslo: Opakování a jedinečnost v umění (Institut umění – Divadelní ústav / Národní institut pro kulturu, 2025) Vojtěch Kolman: Co je dialektika? (Argo, 2023) Federico García Lorca: Skřítkovská praxe a teorie v knize Eseje. Sedm přednášek a jedna imprese (Městská knihovna v Praze,2020) Gilles Deleuze – Félix Guattari: Tisíc plošin (Hermann & synové, 2019) Milena Bartlová: Průvodce studiem dějin středověkého výtvarného umění (Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2018) Erika Fischer-Lichte: Estetika performativity (Na konári, 2011) Michel Houellebecq: Mapa a území (Odeon, 2011) Søren Kierkegaard: Opakování (Vyšehrad, 2006) Walter Benjamin: Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti (původně 1935)

Slavoj Žižek, jeden z nejvýraznějších a nejpozoruhodnějších filosofů současnosti, patří k těm myslitelům, kteří neúnavně a s přesnými údery komentují současné světové dění. Když jsme ho oslovili s prosbou o překlad jednoho z jeho nedávných esejů o Epsteinovi, přišla odpověď: „Prostě to přeložte a zveřejněte. Na autorská práva se vykašlete. Přikládám některé ze svých posledních textů.“ Dva z těchto textů přímo od slovinského esejisty přinášíme v překladu Sylvy Ficové. Vykašlali jsme se na Epsteina a servírujeme Trumpa. Samozvaného mesiáše, buřiče i krále, čtenáře Lacana. Esej z květnového čísla si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Ukrajinský spisovatel a překladatel Alexej Sevruk už vypil tolik českého piva, že musí být zákonitě Čechem. Na rozdíl od mnohých Čechů však jako bohyně soucitu a milosrdenství Eleos nepolevuje v hmotné a morální pomoci svým válkou těžce zkoušeným ukrajinským krajanům. Při psaní a při běhání vyplavuje serotonin a adrenalin, od sedmnáctého kilometru se ocitá v rauši a splývá s přírodou. Dělá všechno proto, aby na psaní neměl čas, ale když si ho díky své ženě konečně vyšetří, pak mu na román stačí pár týdnů. Disponuje hlubokým vhledem nejenom do slovanských literatur, ale i do včelstev. Včely a děti dostane, kam se mu zachce. Má totiž kouzelnou flétnu, kterou své děti odvádí do říše snů. My s ním sestoupíme do říše paměti a prozkoumáme jednotlivé vrstvy jeho osobní archeologie od pražského Střížkova, přes Prosek až do Libně.

Už nejméně tři století platí naše civilizace za kulturu individuality. Jsme vedeni autentickými prožitky a rozhodnutími, ale také trpíme osamělostí. Jak píše ve své nové knize sociolog Pavel Pospěch: jsme kulturou autonomie, kulturou osamělých hrdinů. Významný rakouský sociolog Andreas Reckwitz, jemuž loni vyšel český překlad úspěšné monografie z roku 2017, zase tvrdí, že jako pozdně moderní společnost tvoříme kulturu singularit. Co to znamená? Jsme opravdu osamělými hrdiny, nebo jsme jen osamělí? A jak se mění paradigma individualismu ve světle těchto sociologických perspektiv? O tom ve 14. Kovárně s politoložkou, publicistkou a projektovou manažerkou v pražské pobočce think-tanku Friedrich-Ebert-Stiftung, Kateřinou Smejkalovou; a také s teoretikem práva a politologem z Centra teoretických studií při Univerzitě Karlově a Akademii věd České republiky, Janem Gérykem.   Výběr z diskutované literatury: Ève Chiapello a Luc Boltanski: The New Spirit of Capitalism (1999) Oliver Nachtwey: Gekränkte Freiheit. Aspekte des libertären Autoritarismus (2022) Timothy Snyder: Svoboda. Pět pilířů pro život v 21. století (česky 2025, Paseka) Andreas Reckwitz: Společnost singularit. O strukturální proměně modernity (česky 2025, Filosofia) Pavel Pospěch: Osamělí hrdinové. Jak kultura autonomie rozleptává společnost (2026, Host)

Po deseti letech vydává Marek Šindelka nový román s paradoxním názvem Systémy něhy. V jeho středu stojí mladá pianistka Ada Fischerová, která celý život podřizuje touze po dokonalosti — ve hře, ve vztazích, v nárocích, které do ní naprogramoval její zmizelý otec. Ada tak vyrůstá ve světě notových osnov, forem, metronomů, šachových strategií a vzorců, až sama začne připomínat jakýsi automat. Šindelka ale nevypráví jen vztahový román, je to zároveň esej o střetu emocí a přísné logiky, lidskosti a efektivity, o skladatelích a vynálezcích, kteří stejně jako Ada Fischerová podřídili svůj život systémům a algoritmům. O románu Systémy něhy kverulují Blanka Činátlová, Petr A. Bílek a Kryštof Špidla.

Román Mary Shelley Frankenstein je kanonický ani ne tak kvůli jazykové vytříbenosti a formálním hrátkám, jako spíše kvůli množství čtení, které skýtá. O tom jednak svědčí desítky adaptací, inspirací i akademických interpretací, ale především skutečnost, že se frankensteinovské monstrum ani po více než dvou stech letech nesmrsklo na zábavnou postavičku. Pořád nám říká cosi o naší současnosti. Cosi nepříjemného. Článek z dubnové tématu si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Spisovatel, filozof a překladatel Ladislav Šerý je sice šeroslepý, iluze ovšem detekuje neomylně, aby je sežehl ohněm své nelítostného sarkasmu. Ve dne přikládá pod kotel pravdy a v noci rukama rozežranýma od mouru jako daimón Kómos nonšalantně pozvedá číši vína na oslavu hýření a radovánek. Postrach státních institucí a úředníků s dikcí Bolka Polívky obsazuje kanceláře s nejkrásnějšími výhledy a pobaveně odhaluje zvrácenosti systému a zákonitosti moci. Píše o tom knihy, za které je nominován na české literární ceny, zatím si ovšem žádnou nepřevzal, aby se nestal obětí mediálního humbuku. Miluje procházky Prahou, zvlášť přes Petřín na Strahov.

Titulem své nové knihy S Wittgensteinem v gay sauně odkazuje spisovatel, novinář a esejista Vratislav Maňák na rakouského filosofa a jeho výrok, že o čem nedokážeme mluvit, o tom bychom měli mlčet. Maňák však jeho tezi odmítá hned nadvakrát. Poprvé svou knihou dokazuje, že má smysl se o to pokoušet navzdory. A za druhé dokládá, že o zkušenosti se dá svědčit i jinak — tělesně, smyslově. Proto v šesti esejích zavádí Wittgensteina, a spolu s ním i čtenáře, do termálních vod budapešťských lázní Rudas, vídeňské gay sauny, operního hlediště v Brně, na pražské cruising-spoty, do berlínského klubu Kit Cat. Každé z těchto míst je trhlinou ve společenském normativním řádu, časoprostorovou kapsou, kde gay identita může existovat v plnosti, sebevědomě a bez omluv. O jeho knize debatují Olga Pavlova, Ondřej Macl a Petr Vizina.

Loni vyšly dva pozoruhodné překlady na téma dvojnictví a narcismu: Dvojnice od kanadské aktivistky Naomi Klein a Trýzně narcismu od rakouské filosofky Isolde Charim. Obě autorky si kladou otázky po podmínkách společenského podvolení a úspěchu či roli individuálního prožitku ve veřejném prostoru. Jakých forem nabývá narcismus jako ideologie dnešní globální společnosti? Jaké alternativy by nám umožnily vyvázat se z neustálého tlaku na sebeoptimalizaci? O tom v Kovárně s Annou Durnovou, profesorkou politické sociologie na Univerzitě ve Vídni, a Šimonem Koukalem, doktorandem filosofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a daseinsanalytickým terapeutem v soukromé praxi. Seznam doporučené literatury Eva Illouz: Explosive Emotions. How Modern Society Shapes What We Feel (Princeton University Press, 2026) Hartmut Rosa: Situation und Konstellation. Vom Verschwinden des Spielraums (Suhrkamp, 2026) Isolde Charimová: Trýzně narcismu. O dobrovolném podřízení (Kalich, 2025) Naomi Klein: Dvojnice. Cesta do světa za zrcadlem (Alarm, 2025) Christopher Lasch: Kultura narcismu. Americký život ve věku snižujících se očekávání (Triton, 2016) Étienne de La Boétie: Rozprava o dobrovolném otroctví (Rybka Publishers, 2011) Vybrané texty Sigmunda Freuda (i v českém překladu): „Psychologie masy“, „Totem a tabu“, „Nespokojenost v kultuře“, „Zármutek a melancholie“, „Úvod do narcismu“ aj. Doporučujeme také navštívit výstavu Dvojníci v GHMP, která potrvá už jen do 5. dubna 2026.

Tom Stoppard byl Brit, Čech a Žid, chronologicky přesně v tomto pořadí. Především byl však dramatik, který skrze divadlo a literaturu zkoumal možnosti i limity identit a jejich svázanost s nepoddajným, kluzkým jazykem. A ještě z toho dokázal vykouzlit vtip. Poslechněte si úvodní článek z tématu o Tomu Stoppardovi z březnového čísla. Zvukově připravila Markéta Macháčková.