Advertise on podcast: Slavná auditoria

Na kalendáři byl 3. leden 2011, když zazněl na vlnách rádia Classic Praha zbrusu nový pořad. Tehdy sice pod jiným názvem než dnes, neboť se jmenoval „Planetární předplatné“. Jeho náplň byla ovšem před patnácti léty zacílena stejným směrem jako dnes. Tedy se záměrem mapovat především koncertní sály a operní domy u nás a ve světě. Ale nádavkem se zabývat i širší škálou dalších témat. Festivaly, soutěžemi, hudebními muzei a tak dále. Pořad, který zazní v premiéře v pondělí 13. dubna 2026, nyní už delší dobou pod názvem Slavná auditoria, je přesně pětistý. A to už je důvod k letmému ohlédnutí, bilancování.

Ve městě, které navštívíme v dalším dílu pořadu Slavná auditoria, sice nikdy nebyl. Přesto tam umístil tři ze svých divadelních her. Na čele s nejznámější z nich, Romeo a Julie. Ale i jeho Zkrocení zlé ženy se odehrává ve stejných kulisách. Řeč je o Williamu Shakespearovi, jehož divadelní prvotinou, dnes zřídka uváděnou, byli Dva pánové z Verony. A právě do severoitalské Verony míříme. Ovšem především za hudbou. 

Hankův dům ve Dvoře Králové nad Labem se zařadil mezi vybrané koncertní sály, které se mohou pyšnit vlastním klavírem značky Steinway. Slavnostní inaugurační koncert nově pořízeného nástroje se uskutečnil v neděli 22. února a jeho protagonisty byli klavíristé Ivan a Lukáš Klánských.

Hned tři muzea jsou věnována životu a tvorbě rakouského hudebního skladatele éry raného romantismu, který proslul především jako mistr písňové tvorby, Franze Schuberta. Najdeme je dle očekávání ve Vídni, ale také – překvapivě – v odlehlé obci na jihu Slovenska. Vypravíme se tam v dalším dílu pořadu Slavná auditoria na Classic Praha.

Bennewitz Festival (dříve Hudební festival Antonína Bennewitze) je prestižní přehlídka klasické hudby, která se koná každoročně v dubnu v České Třebové a v umělcově rodišti, blízké obci Přívrat. Na zahajovacím ročníku Hudebního festivalu Antonína Bennewitze se velkou měrou podílela Státní konzervatoř Praha, jejíž byl Antonín Bennewitz dlouholetým ředitelem. V roce 2026 se koná už 28. ročník této hudební přehlídky

16. května 1770 u příležitosti svatby budoucího krále Ludvíka XVI. s Marií Antoinettou bylo otevřena Královská opera ve Versailles, barokní divadlo nacházející se v severním křídle zámku Versailles. Vypravíme se tam v dalším dílu pořadu Slavná auditoria.

S hudbou pro divadelní hry a revue Osvobozeného divadla je nejčastěji spojován skladatel Jaroslav Ježek. V jeho odkazu ovšem najdeme i téměř dva tucty skladeb v duchu soudobé vážné hudby. Řadu z nich zkomponoval v Modrém pokoji v pražské Kaprově ulici.

Kolem svátku svatého Václava se každoročně v Moravskoslezském kraji koná festival s názvem Svatováclavské hudební slavnosti. Kdo stál u jejich zrodu a jaké motivy byly hnacím motorem jejich vzniku?

V dalším dílu pořadu Slavná auditoria se vydáme do malajské metropole Kuala Lumpur. Navštívíme tam místa zasvěcená klasické hudbě, ale i operetě, muzikálu a divadlu - Petronas Philharmonic Hall a Istana Budaya, neboli Palác kultury.

Od počátku roku 2024 mapujeme vždy ve čtvrtém týdnu každého měsíce hudební muzea. Taková, která jsou věnována vesměs hudebním osobnostem a jejich životům i tvorbě. Virtuálně v tomto cyklu navštěvujeme jejich rodné domy, ale také objekty, ve kterých žili a tvořili později. Vypravili jsme se zrovna tak za Mauricem Ravelem jako Dmitrijem Šostakovičem, ale také za natolik různorodým jedinci, jakými byli – namátkou – Enrico Caruso nebo George Gershwin. Tentokrát se vydáme do východočeské metropole, města Hradec Králové, které je spojeno s rodinou Petrofů, rodem, který má za sebou úctyhodných sto šedesát let výrobní tradice, de facto nepřerušené, byť opakovaně ohrožené.

Vydat se na cestu územím bývalé Jugoslávie znamená setkat se na něm s řadou odlišných civilizačních okruhů, společenských norem i náboženských tradic. Je skoro s podivem, jak dlouho dokázal během poválečné historie kočírovat toto nesourodé spřežení prezident Josip Broz-Tito. Vždyť ranní procházka Sarajevem se neobejde bez lkavých, naříkavých hlasů muezzina ze zdejší mešity. Vyjít si večer na procházku po hradbách či pěší zónou Dubrovníku připomíná náladu italského jihu. A zato v Záhřebu či v Lublani se Středoevropan cítí – nikoli náhodou – jako doma. Obě města mají pro nás důvěrně známou vůni, která nedýchá jen z kaváren, ale i z průčelí barokních či secesních domů.

Nic na tomto světě se neodehrává ve vakuu, vše se jakýmsi způsobem uskutečňuje v souvislostech blízkých či vzdálených v prostoru i v čase. Už Václav Havel to kdysi popisoval v poetické nadsázce tak, že svět je nyní už tak propojen, že pouhé mávnutí motýlích křídel se tak či onak projeví i na jeho druhém konci. A tak se na cestu za koncertním sálem v poměrně exotické místě určitě i my můžeme vyzbrojit konstatováním, že širší politické a společenské poměry – včetně jejich změn – se pokaždé tak či onak odrážejí i v kultuře obecně a v hudbě zvlášť. Rozhodně to platí pro koncertní sál, který se nalézá v samém centru rozlehlé íránské metropole, v takřka desetimilionovém Teheránu. 

Příběh o tom, co bylo, je a bude Concertino Praga – tato jedinečná soutěž rozhlasových nahrávek mladých hudebníků – má několik odlišných kapitol. Každá zapadá do atmosféry určité doby jak u nás tak ve světě. A má svou vnitřní logiku – tu nadějnou, jindy neúprosnou. Na dosavadním konci této klikaté pouti však každopádně bliká slibné světýlka.

Za hudbou se v tomto pořadu vydáváme do nejrůznějších koutů světa. Někdy vzdálených tisíce kilometrů, jindy ležících od nás skoro coby kamenem dohodil. Snad ještě nikdy jsme se v naší představivosti nevydaly do tropického pralesa. Kamsi kousek nad rovník, do srdce černé Afriky. K tomu, abychom se vypravili do areálu Lambaréné, ležícího v dnešním státě zvaném Gabon, inspirovala autora pořadu Jiřího Vejvodu dvě významná výročí roku 2025. 14. ledna 1875 se totiž narodil jeden ze zásadních velikánů dvacátého století: filozof, teolog, lékař, ale také vynikající varhaník a pilný muzikolog Albert Schweitzer. A 4. září tohoto roku uplynulo rovných šedesát let od chvíle, kdy 4. září 1965 v požehnaném věku devadesáti let zemřel.

V naší mateřštině, která je už svým vynálezem diakritických znamének jedním z nejúžasnějších jazyků na světě, najdeme na různé životní situace nejrůznější úsloví. Vesměs obrazná, trefná, přiléhavá. A výjimkou není ani stav lidské mysli, která sice kuje velké plány ohledně toho, co bude vykonáno, ale nikdy k tomu pak nedojde. Ano, říká se tomu „skutek utek´“… Rozhodně tomu však nebude v případě hned dvou muzeí, věnovaných významným hudebním skladatelům, za kterými spěcháme. Pravda, pod pojmem muzeum si tu představme – a v naší představivosti poté prohlédněme – spíš dva nevelké domky. Patřící ovšem kdysi rodinám, ze kterých vzešly dvě osobnosti české hudby, jakými se můžeme po právu pyšnit. Řeč je o Václavu Josefu Tomáškovi a Vítězslavu Novákovi, samozřejmě zdejších rodácích.