Advertise on podcast: Jak to bylo doopravdy

Dobové fotografie z komunistického převratu v únoru 1948 jsou plné zachmuřených mužů se zbraněmi v rukou, pak jsou vidět i desítky tisíc lidí ulicích. Celá čtyři desetiletí řídila organizované ozbrojené jednotky sama komunistická strana, což je absurdita, kterou najdete pouze v totalitních zemích. A je nepředstavitelné, že by snad dnešní demokratické strany mohly mít něco podobného.

Komunisté se s těmi, kteří s nimi nesouhlasili, nijak zvlášť „nepárali“. Někteří skončili na popravišti, někteří ve věznicích, další pod tlakem utíkali do exilu. Existují ale příběhy, které jsou dodnes s velkým otazníkem. Co se vlastně stalo? A proč? Otázky, na které neumíme odpovědět – i proto, že v archivech jsou stále nezpracované a nedigitalizované dokumenty, které by některé odpovědi mohly alespoň naznačit.

Po převratu v únoru 1948 a nástupu komunistů k moci začalo 40leté období plné politicky vykonstruovaných procesů. Výsledkem byly stovky odsouzených k trestu smrti a tisíce nevinných po dlouhá léta ve věznicích. Předcházely tomu vykonstruované procesy, navzájem si „podobné jako vejce vejci“, které probíhaly ale ještě před vznikem totalitního státu.

Napoleon I. Bonaparte (1769–1821) dodnes přitahuje obdiv i kritiky. Jeho éra je spojená s obdobím, kterému dnes říkáme napoleonské války na řadě míst tehdejší Evropy. Jedna z velkých bitev byla i na našem území – v roce 1805 u Slavkova a říká se jí bitva tří císařů. Proti sobě stáli francouzský císař Napoleon, ruský car Alexandr I. a habsburský císař František I. Vyhrál, jak známo, Napoleon, který později řekl, že to byla nejkrásnější bitva, kterou kdy svedl.

Komunistické Československo nemělo žádnou vlastní politiku, de facto ani nebylo samostatným státem, protože nás řídili z Moskvy. A když něco nešlo „po dobrém“, muselo to jít „po zlém“. Přesto existoval zásadní text, o kterém se nemluvilo a které si nesměli přečíst ani naši soudruzi. Vlastně se tak dostal do blízkosti dalších zakázaných textů, jako Dva tisíce slov, Prohlášení Charty 77 nebo Několik vět.

Praktiky Státní bezpečnosti (StB), kterou si zřídili vládnoucí komunisté, si nezadaly s tím, co za války dělali lidem nacisté. Pocit všemocnosti estébáky opouštěl tak akorát při akcích v zahraničí, které se často nepovedly, ba byly přímo „zpackané“.

Křižové nebo křižácké výpravy probíhaly především koncem 11. století. Vyhlašoval je papež a směřovaly do Svaté země, kde Jeruzalém a další pro křesťany svatá místa, obsadili nejdřív Arabové a pak Turci. Papežská kurie je chtěla pro křesťany znovu získat. Skupina těch, kteří nevyznávali křesťanství a byli označováni jako pohani, byla poměrně početná. Ale jen jedna křižácká výprava byla namířena proti celému státu: proti zemím Koruny české.

Velkou postavou naší poezie je básník Ivan Blatný. Většinu života prožil v exilu a přesto, že stále psal, tak jeho básně většinou končily v odpadkovém koši. Kdyby se neobjevil jeho – jak říkal – anděl strážný. Ošetřovatelka v blázinci, kde žil po většinu času, Angličanka Frances Meacham. Setkání s ní tak bylo pro básníka osudovým.

O půlnoci 31. prosince 1992 skončila historie Československa. Rozdělení státu znamenalo také dělení ekonomické a finanční. A jak už to tak často bývá, úvahy a debaty souvisejí také s tím, kdo na koho doplácel v historii a kdo doplatil na rozdělení státu.

Dne 29. prosince 1989 byl zvolen prezident Československé socialistické republiky. Stal se jím Václav Havel, který byl ještě před pár měsíci politickým vězněm. Nekomunista, nestraník a velký oponent komunistického režimu pro kterého hlasoval parlament plný komunistů, tedy s menší částí poslanců vyměněných už procesem kooptace.

Už více než sto let je na světě svérázná literární postava Josefa Švejka. Spisovatel Jaroslav Hašek se tak nesmazatelně zapsal do naší literární historie – a hlavní hrdina si taky po celá desetiletí žije svým vlastním životem. V řadě hostinců najdete na zdech svéráznou postavu s hesly: To chce klid, Nestřílejte, jsou tu lidi.

Láska a tragédie, která nás stále přitahuje. Takový je i příběh Viktorky z proslulé Babičky Boženy Němcové – knihy, u které leckdy tečou slzy. A protože některé postavy z knihy skutečně existovaly, třeba babička, rodiče Barunky (pozdější spisovatelky) nebo paní kněžna, může čtenáře napadnout: jak to bylo s Viktorkou?