Advertise on podcast: Frontman.cz

Do dvanáctého dílu podcastu V producentské dílně přijal pozvání jeden z nejvýraznějších českých producentů současné populární hudby Lukáš Chromek. Lukáš o sobě říká, že je srdcem hlavně muzikant. Jako kytarista působí v kapele Ewy Farné, zároveň je autorem a především producentem, který se za poslední roky podepsal pod řadu výrazných nahrávek české popové scény. Jeho rukama prošla taková jména jako Ewa Farna, Michal Hrůza, Richard Krajčo, Rybičky 48, -123 minut, David Koller nebo Pam Rabbit. Jeho hudební kořeny ale sahají mnohem dál. Už od dětství hrál v kapelách, prošel si érou Airfare a postupně se od samotného hraní dostal k produkci. Právě producentská práce ho nakonec pohltila natolik, že se z ní stala jeho hlavní disciplína. Přestože má za sebou výrazné spolupráce a zkušenosti s velkými projekty, sám se raději drží trochu v pozadí. Nepotřebuje být tím, kdo je nejvíc vidět. Baví ho hledat, co může hudbě pomoct, zakopávat vlastní ego a pracovat především pro výsledek. Co vlastně dělá producent? Právě na tuhle zdánlivě jednoduchou otázku jsme se v rozhovoru podívali trochu podrobněji. Lukáš přirovnává producenta k režisérovi. Nemusí všechno sám napsat nebo zahrát, ale nese zodpovědnost za výsledek a jeho úkolem je dostat z interpreta to nejlepší. Producent musí mít vlastní vizi, rozumět řemeslu, umět komunikovat s kapelou nebo interpretem a zároveň dokázat pracovat s emocemi, sebevědomím a atmosférou ve studiu. V určitém smyslu je podle Lukáše producent také trochu psycholog a mentor. Musí umět argumentovat za svůj názor, ale zároveň vědět, kdy ustoupit. Poslední slovo má vždycky interpret, koneckonců jeho obličej bude na desce, ne producentův. Lukáš se snaží nabídnout pohled, zkušenost a argumenty a pomoct interpretovi dostat se někam, kam by se možná sám nedostal. Jak poznat talent? Jedním z témat, ke kterému jsme se opakovaně vraceli, je Lukášův cit pro mladé talenty. Sám říká, že právě práce s mladými lidmi mu dává velký smysl. Baví ho začínat s někým, koho zatím nikdo nezná a kdo sám ještě možná netuší, jaký potenciál v sobě má. Příkladem je jeho spolupráce se Sofianem Medjmedjem, u kterého zdaleka nešlo jen o práci ve studiu. Lukáš mu pomáhal hledat témata, budovat sebevědomí a postupně zjistit, čím může být jako umělec zajímavý. Podobně dnes hledá a podporuje další mladé interprety. Zajímalo mě proto, jestli se tenhle „čuch" dá nějak vědomě pěstovat a podle čeho vlastně pozná talent, který stojí za to rozvíjet. Lukáš zároveň upozorňuje, že samotný talent nestačí. Umělec musí být silný na nahrávce, ale také musí být psychicky odolný. Musí vydržet dlouhodobý tlak, zájem fanoušků i samotnou práci, která za úspěchem stojí. Talent je podle něj teprve začátek. Zbytek je především práce. Od kytary k produkci Právě jeho zkušenost kytaristy v celé řadě kapel podle něj zásadně ovlivňuje i způsob, jakým dnes pracuje jako producent. Ví, co znamená stát na pódiu, co znamená hrát s ostatními lidmi a jak důležité je, aby hudba fungovala nejen ve studiu, ale také naživo. A možná právě proto se na produkci dívá, pokud použijeme medicínský výraz, celostním způsobem. A teď už mi dovolte vás pozvat k rozhovoru, který je hlavně o vkusu, intuici, práci s lidmi a hledání toho, co dělá nahrávku skutečně dobrou. O tom, jak poznat potenciál ve skladbě i v člověku a jak interpretovi pomoct najít vlastní hlas.

Do 11. dílu podcastu V producentské dílně jsem si pozval člověka, který se k hudební produkci dostal trochu jinak než všichni mí předchozí hosté. Pozvání přijal můj kamarád, hudební producent, kytarista a dlouholetý pedagog Honza Sládek, který se až ve zralém věku rozhodl proměnit svůj dlouholetý zájem o zvuk, nahrávání a hudební produkci ve svou profesi. Na svůj nástroj ovšem nezanevřel. Jako kytarista spolupracuje s kapelami jako Tomáš Průša Band, Pohřební kapela, Potrubí, Neúspěšný atlet nebo Vlnobijci. Rozhovor vznikal u Honzy v jeho novém Létajícím studiu, prostoru, který si vybudoval, aby mohl pracovat s muzikanty bez zbytečného tlaku. Na první pohled by se mohlo zdát, že Honza udělal ve svém životě prudký obrat. Jak ale sám v rozhovoru vysvětluje, rozhodnutí věnovat se hudební produkci nebo si dokonce založit vlastní studio v něm zrálo mnoho let. Honza rád navštěvuje s kapelami různá nahrávací studia a každé kapele tak hledá prostředí, které jí nejlépe vyhovuje. V rozhovoru se zmínil o tom, že se raději učí od skutečných lidí než z tutoriálů na YouTube. Roky sbíral zkušenosti od zvukařů a producentů jako Amák Golden, Boris Carloff nebo Petr Michal a postupně si v hlavě skládal obraz toho, co v jednotlivých studiích nejvíc funguje. Když pak přišel čas vybudovat vlastní prostor, přesně věděl, co od něj očekává. Nechtěl velké komerční studio, ale funkční dílnu pro písničky, kde bude mít všechno po ruce a kde se bude moci soustředit především na hudbu. Filozofie malého produkčního studia Velkou část rozhovoru jsme věnovali samotnému studiu a nahrávací technice. Honza popisuje, proč vybíral konkrétní mikrofony, předzesilovače nebo monitory, ale zároveň několikrát zdůrazňuje, že mnohem důležitější než vybavení jsou zkušenosti a schopnost dostat z techniky maximum. Mluvili jsme o tom, s jakou představou studio zařizoval, co považoval za naprostou nutnost a co se naopak ukázalo jako důležité až během každodenního provozu. Vysvětluje také, proč nechtěl budovat velké studio. Létající studio je kompaktní prostor, kde má Honza všechno po ruce a kde se může soustředit především na vznik dobrých písniček. Zazní i několik čistě praktických rad: místo čtyř průměrných mikrofonů si podle Honzy raději pořiďte jeden opravdu kvalitní a naučte se s ním pracovat. Stejně důležité je dobře poznat akustiku svého prostoru. V podcastu si také poslechneme ukázku z jeho produkce – skladbu kapely T1M3LAND, na níž dobře ilustruje svůj přístup ke zvuku i k práci s interprety. Malá studia jako budoucnost hudební produkce Jedním z hlavních témat rozhovoru byla proměna způsobu, jakým dnes hudba vzniká. Bavili jsme se o tom, proč se stále více kapel přesouvá z velkých studií do menších domácích prostor a jaké výhody to přináší producentům i samotným muzikantům. Honza rozhodně nepatří mezi ty, kteří nad nástupem bedroom producentů lamentují. Naopak. Myslí si, že dnešní doba nabízí obrovské možnosti lidem, kteří mají chuť učit se a tvořit vlastní hudbu, aniž by museli projít klasickou cestou přes velká nahrávací studia. Řeč přišla také na slavné producenty i příběhy z hudební historie. Společně jsme se pokusili rozdělit hudební producenty do několika typů, povídali jsme si o svých oblíbených producentech z jednotlivých skupin a zamýšleli se nad tím, do jaké skupiny vlastně Honza patří. Nová epizoda je pohledem do zákulisí vzniku jednoho nahrávacího studia, ale také inspirací pro všechny, kteří přemýšlejí o vlastní cestě v hudební produkci. Říká se, že nikdy není pozdě na změnu a že dobré a trvalé změny se dějí po malých krůčcích, pomalu, ale jistě. Honzův příběh to podle mě skvěle ilustruje. Doufám, že pro vás bude stejně inspirativní, jako byl pro mě.

V desátém díle Producentské dílny pokračuji v sérii rozhovorů s mladými hudebními producenty. Tentokrát přijal pozvání Václav Švestka, čerstvý absolvent Ježkovy konzervatoře v oboru bicí nástroje. Zdá se, že o kvalitní bubeníky je v Praze stále nouze. Václav totiž pravidelně hraje hned v sedmi kapelách, což samo o sobě vypovídá o jeho muzikantských kvalitách i pracovním nasazení. Tentokrát jsme se ale nebavili o hraní na bicí soupravu, nýbrž o jeho producentské práci a o tom, jak přemýšlí nad vznikem nahrávek. S Václavem jsme se poznali v pražském studiu Andel Sound během kurzů pokročilého mixu a masteringu. Právě tam mě zaujal svými znalostmi i schopností velmi srozumitelně vysvětlovat specifika nahrávání bicích nástrojů. Jeho přístup vždy kombinuje technickou preciznost s kreativním hledáním zvuku, který nejlépe podpoří samotnou skladbu. V rozhovoru jsme si proto pustili ukázky z jeho producentské spolupráce s kapelou Kruh 19 a věnovali jsme se také jeho podílu na vzniku posledního alba kapely něco něco. Kontext písně určuje nahrávací techniku Jednou z vlastností, která je pro mě na Václavovi jako producentovi nejzajímavější, je schopnost převést atmosféru a význam skladby do konkrétních produkčních rozhodnutí. A teď nemyslím jen výběr mikrofonů nebo efektů, ale celkovou filozofii práce s kapelou. Ještě předtím, než začne řešit technickou stránku nahrávání, snaží se co nejlépe pochopit, co skladba pro její autory znamená. Právě z těchto rozhovorů pak vychází při hledání správného zvuku. Václav se netají tím, že má rád netradiční a experimentální zvuky. Zároveň ale zdůrazňuje, že originalita by nikdy neměla být samoúčelná. „Ne všechno, co nahrajete, musíte v té písničce použít," říká během rozhovoru. I to je podle něj součást producentské práce, umět rozpoznat, kdy je lepší upozadit svoje ego. Řeč přišla také na sociální sítě. Mluvili jsme o tom, jaký k nim má vztah, proč je využívá jako zdroj inspirace a jakým způsobem sleduje práci zahraničních producentů. Zmínil několik osobností, jejichž přístup ke zvuku i práci ve studiu je mu blízký a které ho dlouhodobě inspirují. Jak vznikala majonéza Významnou část rozhovoru jsme věnovali také albu majonéza kapely něco něco. Každého, kdo tuto nahrávku slyšel, pravděpodobně zaujal výrazný a velmi charakteristický zvuk bicích, za nimiž seděl právě Václav Švestka. Zajímalo mě proto, do jaké míry se podílel na albu nejen jako bubeník, ale také jako producent. Povídali jsme si o tom, jak vznikala finální podoba bicích stop, jak probíhala komunikace s ostatními členy kapely i jaké produkční zásahy byly pro výsledný zvuk alba nejdůležitější. Z alba jsme si pustili moji oblíbenou skladbu záporná postava, na které je dobře slyšet, jak tenhle specifický zvuk bubnů dokonale doplňuje celkovou atmosférou nahrávky. Dostali jsme se také ke spolupráci s písničkářským duem Kruh 19. Václav popisoval jejich první setkání i to, jak přistupoval k produkci jednotlivých skladeb na EP Noční tramvaj 93. Zajímavé bylo sledovat, jak se jeho producentský přístup mění podle charakteru písně a jak důležitou roli pro něj hraje vzájemná důvěra mezi producentem a kapelou. V závěrečné části rozhovoru jsme zabrousili i do techničtějších témat. Mluvili jsme o samplování bicích, o pluginech, které Václav nejčastěji používá. Výsledkem je rozhovor, který může být skvělou inspirací začínajícím producentům.

Po několika epizodách podcastu V producentské dílně, ve kterých jsem zpovídal etablovaná jména české hudební produkce, jsem se rozhodl dát prostor také mladší generaci a veřejnosti možná zatím méně známým producentům. První vlaštovkou byl minulý díl s Honzou Balcárkem a devátá epizoda na tuto myšlenku navazuje rozhovorem s hudebním producentem Michaelem Schnaubertem. Michael pochází stejně jako já z Brna, takže jsme se mohli potkat přímo v prostorách mého nahrávacího studia. Nenechte se ale zmást, Michael Schnaubert rozhodně není žádný začátečník. Má za sebou celou řadu zajímavých spoluprací, ať už s kapelou Ruworried, písničkářem Zapomělsem, zpěvačkou Marjari nebo se svojí vlastní kapelou prazdniny. Právě skladbu Spine od Marjari si můžete v nové epizodě poslechnout a dozvědět se podrobnosti o tom, jak písnička vznikala. Umělá inteligence Ze sociálních sítí, kde Michael aktivně působí, jsem věděl, že velkým tématem je pro něj umělá inteligence. Proto jsme ji v rozhovoru nemohli vynechat. Bavili jsme se o tom, jak se proměňovala role člověka v hudbě od pravěku až po současnost, o masivním nástupu AI v různých odvětvích i o tom, jakou roli dnes hraje v hudební produkci. Michael se na celou problematiku snaží dívat spíš pozitivně. Věří, že právě sterilita a generičnost obsahu vytvářeného umělou inteligencí mohou otevřít ještě větší prostor pro lidskou originalitu a autenticitu. Zatímco AI dokáže perfektně napodobovat průměr, člověk má možnost hledat vlastní jazyk, vlastní emoce a vlastní způsob vyjádření. V jednom ze svých instagramových videí Michael říká, že podobně jako fotografie kdysi osvobodila malířství od realismu a dala tak vzniknout impresionismu, může dnes AI osvobodit hudbu od posedlosti dokonalostí. Bedroom producent Michael je typickým příkladem takzvaného bedroom producenta. Hudbu rád nahrává doma v ložnici, míchá převážně „in the box", ale zároveň sbírá fyzický gear, syntezátory nebo vinyly. Vzniká tak zajímavý kontrast digitální generace, která zároveň hledá fyzický kontakt se zvukem a nástroji. Zatímco pro velký zvuk bicích si rád zajede do profesionálního studia, zpěvy, kytary nebo syntezátory často nahrává právě v bezpečném a intimním prostředí domácího studia. Výhodu v tom vidí hlavně pro samotné interprety: nejsou pod tlakem velkého studia a mají možnost mnohem přirozenější, rychlé a intuitivní komunikace s producentem. V době, kdy může hudbu vytvářet prakticky kdokoliv a kdy jsme zahlceni nekonečným množstvím obsahu, je možná důležitější než kdy dřív přemýšlet nad tím, co dělá hudbu skutečně lidskou. A právě o tom je celý tenhle rozhovor.

Osmou epizodu podcastu „V producentské dílně" jsme natáčeli v prostorech olomouckého Divadla na cucky. V centru historické Olomouce jsem si dal sraz s Honzou Balcárkem – producentem nové generace, který si během pár let vybudoval vlastní zvuk i silnou pozici na české popové scéně. Povídali jsme si o cestě od YouTube tutoriálů až po zahraniční studia, o hledání vlastního rukopisu i o tom, jak do hudební produkce vstupují nové technologie včetně umělé inteligence. Cesta z Nového Jičína až do Real World Studios Honza Balcárek, alias Johny Rainbow, je mladý a úspěšný hudební producent, jehož životní příběh by klidně mohl být námětem na netflixový biografický film. Příběh kluka z malého českého města, který se během několika let vypracoval mezi producenty spolupracující s předními českými popovými interprety a dostal se s nimi i do zahraničních studií. Honza na mě nedělal dojem „velkého slavného producenta". Zachoval si přirozenou skromnost a pokoru, ale zároveň dokáže velmi přesně pojmenovat svoje silné stránky, které mu otevřely cestu k české hudební špičce. Producent nové generace Honza je zástupcem generace, která vyrostla na YouTube tutoriálech. Bavili jsme se o tom, koho sledoval, od koho se naučil nejvíc a jak se vyznat v nepřeberném množství dostupného obsahu. Probrali jsme jeho začátky i první spolupráce. Zajímavé je, že měl už od začátku poměrně jasno, kudy se chce vydat. Nechtěl být technikem nebo „nájemným" zvukařem, ale producentem s vlastním názorem a vlastním zvukem, který dokáže do projektů vstupovat kreativně. Dostali jsme se také k tomu, co já vnímám jako jeho „signature sound", a jak vlastně vzniká. Umělá inteligence – nástroj, nebo hrozba? Velkým tématem byly samozřejmě technologie. Řešili jsme rozdíly mezi prací a vybavením studií v Česku a v Anglii, otevřeli jsme věčný souboj hardwaru a pluginů a mluvili jsme i o tom, jak se Honza dívá na nástup AI v hudební produkci a jaký podle něj bude mít vliv na jeho profesi. Při editaci téhle epizody jsem měl pocit, že naše povídání plynulo naprosto přirozeně, bez zbytečných póz. Bylo v něm cítit nadšení pro hudbu i respekt k řemeslu a kapelám, se kterými spolupracuje. Pokud vás zajímá, kam se dnes posouvá hudební produkce a jak o ní přemýšlí mladá generace producentů, tenhle díl by vám neměl uniknout. Tento podcast mohl vzniknout také díky finanční podpoře OSA, děkujeme.

Hudba je zdrojem radosti i tlaku. Na panelové diskuzi Hudba a duševní krize: jak tvořit a nezbláznit se jsme společně mluvili o tom, jak zvládat vyčerpání, úzkost nebo tvůrčí bloky a přitom neztratit motivaci, rovnováhu a radost z tvorby. Cílem bylo nabídnout otevřený prostor pro sdílení zkušeností i praktických tipů – s respektem k tomu, že krize je často přirozenou součástí cesty. Terezie Kovalová, Jakub König a Sebastian Jacques sdíleli své silné osobní příběhy, které ukazují různé tváře zranitelnosti i odolnosti: kdy „už to dál nešlo", co je tehdy podrželo a jak dnes poznávají signály přetížení. Mluvili o vztahu k publiku i k vlastnímu tělu, o návratech na pódium, o trémě, panických atakách i o chvílích, kdy hudba doslova léčí. Zaznělo, že udržitelné tvoření znamená pečovat o sebe i o vztahy, umět říkat „ne" a vracet se k důvodu, proč hudbu děláme.  Psychiatr a terapeut Jan Audrlický do debaty vnesl rámec principů zotavování (CHIME) a posttraumatického růstu: naděje, identita, smysl, posílení a propojení s lidmi, kteří nás drží. Nabídl konkrétní postupy pro práci s úzkostí a tělem (dech, uzemnění, „bezpečné místo", návratové rituály po koncertě) i přístup k „vnitřnímu kritikovi" jako k energii, se kterou lze vést dialog a proměnit ji ve spojence. Téma změněných stavů vědomí jsme uchopili bezpečně a prakticky – hudba sama může být léčivou branou do flow, pokud ji umíme integrovat zpět do každodennosti. Z panelu si odnášíme i jednoduché, každodenní opory: malá psychohygiena namísto velkých plánů, „síť podpory" (blízcí, kapela, komunita, případně terapeut), rituály, které uzemňují před a po hraní, a vědomé připomínání momentů, které se povedly. Podstatná zpráva pro každého muzikanta i hudebnici: nikdo v tom není sám – a existují cesty, jak tvořit laskavěji k sobě. Děkujeme všem panelistům za mimořádnou otevřenost a odvahu – a také publiku za bezpečný prostor, který jste společně vytvořili. Osobně děkuju i své spolumoderátorce Anně Marii Schorm za podporu, cenné připomínky a zápal pro věc. Pokud jste nemohli dorazit, můžete se podívat na celý záznam. Velké díky patří Jakubu Novému a SAI za finanční podporu a Kytary.cz, jmenovitě zejména Daně Konrádové za podporu a produkční zázemí a Mártymu Novotnému a Jimmymu Pudovi za videozáznam.

Mutanti stále hledají východisko a svolávají radu starších. Na novém albu kapely nesoucí právě název Rada starších zase o něco hlouběji pronikneme do jejich pestrého světa a zjistíme, že se mění nejen svět kolem nás, ale měníme se i my samotní. V symbolické radě najdete např. Kata z Prago Union, Sifona z WWW Neurobeat nebo Tata Bojs. S Jiřím Konvalinkou se také podíváme na to, na jak ostré hraně se Mutanti pohybují. Rozhovor o komfortních zónách. V nových písních se Mutanti soustředí na témata stárnutí a pocit, že svět už není „jejich", a tak hledají způsob, jak se v něm orientovat. Řekl bych ovšem, že jde spíš o uvědomování si své dospělosti a přijetí faktu, že život má své fáze, kterým se nelze vyhnout. A to vše ukazuje jen jedno – Mutanti vyspěli jak hudebně, tak lidsky, a Rada starších je proto doposud jejich nejsilnější album. Mutanti hledaj východisko jsou rapový kabaret na hraně apokalypsy: Jan Vejražka se v textech vtěluje do postav, které byste raději nepotkali, a Jiří Konvalinka jim staví syrové beaty, kde se disco, rap i elektro lámou do bizarních příběhů. Od vánočního vtípku dvou spolužáků z DAMU (2010) se projekt proměnil v jedinečný fenomén české scény, který paroduje macho rap, zároveň se od něj ostře odlišuje a nabízí temně zábavnou alternativu. Na kontě mají čtyři alba (Můj bůh září do mých temnot – černoch, 2015; PLSCVTGTUAUVGTU, 2016; Když máš kamarády, nepotřebuješ nepřátele, 2020; Puma, 2023), chválu kritiků i pověst kapely, která „chrlí kaskády slov a rytmů" a „nepřipomíná nic, co se na české scéně právě odehrává". Kromě Mutantů se Jan po odchodu z pozice uměleckého šéfa v divadle Lampion v Kladně aktuálně věnuje rodině, učení na waldorfské škole a produkci v kulturním domě v Kralupech nad Vltavou. Jirka skládá hudbu pro divadlo, film a tanec (mj. Národní divadlo, projekt Planeta B).

Sedmá epizoda podcastu „V producentské dílně" vznikla na velmi netradičním místě. Milan Cimfe mě pozval do své obytné dodávky, která je vybavená vším potřebným pro natáčení podcastu. A musím říct, že když jsem pak slyšel výsledný zvuk, okamžitě mi došlo, že tenhle člověk prostě umí vykouzlit perfektní zvuk kdykoli, kdekoli a s jakýmkoli vybavením. No a když má po ruce technologie svého domácího studia Sono Records, tak se dějou věci. Na seznamu kapel, se kterými Milan spolupracoval, najdete spoustu velkých jmen: Kabát, Čechomor, Divokej Bill, Lucie, Pražský výběr, Iva Bittová, Lenka Dusilová, David Koller nebo Clarinet Factory. A to je jen velmi zkrácený výčet. Milan stál u zrodu nahrávek, které se staly součástí české hudební historie a které mnozí z nás poslouchají už desítky let. Zároveň ale rozhodně nežije z minulých úspěchů. Kromě své zvukařské a producentské práce je aktivním muzikantem, rád cestuje a pravidelně se věnuje živému zvučení, v těchto dnech s kapelou Pražský výběr. Neustále hledá nové výzvy, učí se nové věci a, jak sám v podcastu zmiňuje, i po pětatřiceti letech v oboru má pocit, že je teprve na začátku svého průzkumu světa zvuku. „Produkovali jsme v době, kdy se slovo producent v ČR ještě nepoužívalo," říká Milan Cimfe. Milan Cimfe nemohl mezi hosty Producentské dílny chybět, byl to totiž on a jeho kolega Pavel Karlík, kteří stáli u samotných počátků hudební produkce u nás. A tím jsme celý rozhovor zahájili. Bavili jsme se o jeho zvukařských i producentských začátcích, o tom, jak náročné bylo natáčení na pás bez vymožeností a berliček dnešního digitálního záznamu a editace. Milan mi vysvětlil, co jsou takzvané Radiohead moments a jak důležité je mít řemeslo dokonale zvládnuté, aby technické překážky nebrzdily kreativitu při práci s kapelou. Mluvili jsme o tom, jestli je jako producent přísný, a dostali jsme se i ke konkrétní spolupráci s kapelou Trautenberk. Jeden den Zdeněk Liška a druhý den Kabáti Milanův žánrový záběr je obrovský a ta pestrost je jedna z věcí, kterou má na svojí práci nejraději. Milan v rozhovoru vyzdvihl také práci svého kolegy Pavla Karlíka, který má zásluhu na mimořádné technické kvalitě studia Sono a na tom, že se z něj stalo jedno z nejlépe vybavených nahrávacích míst ve střední Evropě. Právě díky jeho preciznosti, zkušenostem a neustálé snaze posouvat hranice zvuku dokáže Sono držet krok se světovou špičkou. Ptal jsem se Milana, jak pracuje při nahrávání se zvukem elektrických kytar. V závěru jsme se bavili o tom, co by poradil mladým lidem, kteří se chtějí živit zvukem nebo hudební produkcí. Když jsem editoval tuhle epizodu, uvědomil jsem si, že vlastně není co vystřihnout. Každá minuta našeho povídání měla svůj smysl, každá Milanova odpověď v sobě nesla obrovský kus zkušenosti, nadhledu a humoru. Bylo by mi líto cokoli zkracovat, i proto je sedmá epizoda o něco delší než ty předchozí. Rozhovor s Milanem plynul naprosto přirozeně, jako bych se bavil se starým známým. Měl jsem pocit, že bych s ním mohl mluvit ještě hodiny o zvuku, hudbě, o řemesle i o životě kolem studia. A právě proto vás chci pozvat k poslechu celé epizody. Udělejte si chvíli klidu, pusťte si ji v autě, při cestě do práce nebo jen tak doma na sluchátka. Věřím, že vás rozhovor s Milanem vtáhne stejně jako mě a že si z něj odnesete nejen zajímavosti o světě nahrávání, ale i třeba kus inspirace k vlastní tvorbě.

Zvukaři, osvětlovači, riggeři, bedňáci, řidiči, techničtí produkční... Celá řada lidí a profesí stojí za tím, abyste si mohli vychutnat koncert svého oblíbeného umělce. Jejich práce však není běžnému publiku známá, a i muzikanti často nevědí, co vše je pro technickou realizaci akce potřeba. Proto je tu nový díl Podcastu Frontwoman, ve kterém o těchto hrdinech v zákulisí hovoří Nikola Kandoussi a CEO produkční firmy T-Servis, Jana Heřmánková. Přečtěte si také článek na magazínu Frontman: https://www.frontman.cz/podcast-frontwoman-16-hrdinove-v-zakulisi

Své už čtvrté album VODSRDCE přišla v den jeho vydání představit energická umělkyně Athena Chlebová. Společně jsme si povídali nejen o albu samotném, ale i o cestě k vlastní estetice a o tom, jak složité je někdy udržet pozornost a nerozutíkat se všemi směry, které člověka v danou chvíli zaujmou. Rozhovor o tornádu emocí. Athena Chlebová je česká hudebnice, která se od svého startu v roce 2018 profiluje na scéně s vlastní, rozpoznatelnou poetikou. Její styl je mixem rapu, D'n'B a techna, často s výraznými prvky sebeironie a reflexe běžného života. Její hudba dokáže být výbušná i laskavá — překvapí humorem, emocemi, často i taneční energií, ale zároveň nechává prostor pro hlubší prožitky. Na labelu Bumbum Satori jí právě vyšlo čtvrté album VODSRDCE. Sledujte podcast Na kafe s Davidem Pomahačem na Instagramu.

Zamýšleli jste se někdy nad tím, jak dlouho trvá napsat popový hit? Kolik lidí se na něm podílí, nebo jestli vzniká nejdříve text a až potom hudba? Zajímá vás fenomén songwriting campů? Pokud ano, pak právě vás speciálně zvu k poslechu šesté epizody podcastu V producentské dílně, ve které jsem zpovídal talentovaného klavíristu, skladatele a producenta Jana Steinsdörfera. S Honzou se známe už dlouho, jak jinak než z nahrávacího studia. Vždycky jsem obdivoval, s jakou lehkostí dokáže na svých červených Nordech vykouzlit přesně ten zvuk, který si písnička žádá. A to i po velmi letmém poslechu. Díky jazzovému vzdělání vytváří klavírní party, které nejsou prvoplánové ani předvídatelné, a přesto jsou chytlavé a ne překombinované. Má zkrátka cit pro to, jak se říká, „sloužit písničce". Navíc do studia přináší vždycky dobrou náladu vlastně si nepamatuju, že by někdy přišel zachmuřený. Od Eurovize po Vladimíra Mišíka Honza je trochu jiný typ producenta, než ti, které jsem zatím v podcastu zpovídal. Nemá vlastní velké nahrávací studio a ani nechodí do zkušeben, aby kapelám pomáhal připravit se na nahrávání. Kromě hraní v kapele Chinaski spolupracuje jako producent s předními jmény české popové scény. Mluvili jsme především o jeho práci na písni Ewy Farne, ale také o spolupráci s Karlem Gottem či kapelou Lake Malawi, jejichž skladba Friend of a Friend (jejímž je spoluautorem) zaznamenala doma i v zahraničí značný úspěch. Ve finále Eurovize skončila na 11. místě se ziskem 157 bodů a stala se jedním z nejposlouchanějších hitů kapely. Na Spotify má už přes 12 milionů přehrání. Byla by ale škoda ale vnímat Honzu jen skrze pop. Jako studiový hráč se často objevuje i na deskách alternativní či písničkářské scény. Jeho klavír a další klávesové nástroje najdete na nahrávkách Vlasty Třešňáka, Vladimíra Mišíkanebo Petra Linharta. Orchestrální aranže: složitější, než se zdá Honza se věnuje také psaní orchestrálních aranží. Jeho posledním velkým projektem byla příprava orchestrálních aranží a partitur pro společný koncert Chinaski a Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Povídali jsme si o tom, jak náročný úkol to je i pro zkušeného muzikanta, a jaká úskalí musel při cestě k úspěšnému koncertnímu provedení překonat. Už brzy se budete moci přesvědčit sami, že vše dopadlo na výbornou, protože záznam z koncertu vyjde ještě letos před Vánoci na dvojvinylu. O zvuk živé nahrávky se postaral jeden z nejzkušenějších zvukových mistrů v oblasti orchestrální a filmové hudby Michal Pekárek, o skvělé spolupráci s ním se Honza v podcastu také zmiňuje. Kromě historek ze života hudebního producenta vás v této epizodě čekají i zajímavé úvahy o kreativním procesu při tvorbě písně. Nahlédnete tak do zákulisí práce jednoho z nejvytíženějších producentů mladé generace. Jsem přesvědčený, že tenhle díl rozhodně stojí za poslech a doufám, že se vám bude líbit.

Projektu BE4EIGHT právě vyšlo nové album Memories, které bylo živě natočeno ve studiu Golden Hive pod dohledem Amáka Goldena. Jak k této ne úplně typické spolupráci došlo, ale i o všemožných inspiracích nebo vyrůstání v Kanadě jsme si povídali s Jacobem Carlem Růžičkou, který za celým projektem stojí. Rozhovor o pokoře a sdílení. Jacob Carl Růžička – hudebník mezi dvěma světy se narodil v Kanadě, kde vyrůstal v silně hudebním prostředí. Již ve věku šesti až sedmi let pravidelně vystupoval po boku špičkových muzikantů a hudba se tak stala nedílnou součástí jeho života od útlého dětství. Ve třinácti letech se s rodinou přestěhoval do České republiky, kde ve své hudební cestě plynule pokračoval. V roce 2021 vydal pod uměleckým jménem BE4EIGHT své debutové album 7:40, které mu otevřelo dveře na českou i mezinárodní scénu. Ohlas sklidilo i jeho druhé autorské album 11×13, jež vzniklo ve spolupráci s výraznými osobnostmi jako Arve Henriksen, Rez Abbasi, Oldřich Janota, Vladimír Václavek, Iva Bittová a dalšími. Mimo vlastní tvorbu působí Jacob také jako producent, skladatel a zvukový inženýr ve studiu Rooftop, kde se podílí na produkci hudby napříč žánry – zejména v oblasti popu a hip hopu – pro přední jména české mainstreamové scény. Sledujte podcast Na kafe s Davidem Pomahačem na Instagramu.

Po krátké letní pauze se vrací Podcast Frontwoman a tentokrát přináší atraktivní téma kapelního merchandise. Což znamená všechna ta trička, mikiny, kšiltovky, náramky, designy, stánky a tedy i – v ideálním případě ne zcela zanedbatelný – finanční příspěvek do rozpočtu vašeho souboru. Jak to dělat? Jak to dělat dobře? Jak si vydělat? Jak si vydělat hodně? A jak si to udělat pěkný a reprezentativní? O tom v novém díle diskutují Nikola Kandoussi a Martin Zeller, frontman kapely Cocotte Minute. Přečtěte si také článek na magazínu Frontman: https://www.frontman.cz/podcast-frontwoman-15-udelejte-si-ten-merch-hezkej

Pátá epizoda podcastu V producentské dílně vznikla v nahrávacím studiu Golden Hive, a to s kým jiným než s jeho majitelem, Amákem Goldenem. Na sociálních sítích působí dojmem člověka, který žije hned několik životů najednou. Máte pocit, že současně nahrává jednu kapelu za druhou, běhá po Paříži a zároveň je na turné, kde zvučí Moniku Načevu nebo jiné známé umělce. Sociální sítě samozřejmě umí klamat, ale jedno je jisté: Amákova nakažlivá energie je nepopiratelná a pro každý projekt je nepochybně obrovským přínosem. Ve studiu je motorem, který dokáže rozhýbat věci i ve chvílích, kdy jde do tuhého. „Často stačí muzikantům part jenom zjednodušit" Amák se nejčastěji věnuje zvukové produkci, ale když cítí, že je některý part navíc nebo by mohl být jednodušší, neváhá se o svůj názor podělit. V rozhovoru jsme se bavili i o často bizarních až polních podmínkách, které panují v českých zkušebnách, kde hudba vzniká, a proč je důležité je občas navštívit, aby člověk získal kontext a nahlédl do fungování kapely. Velkým tématem byla i elektrická kytara, jak najít ten správný zvuk do nahrávky, jaký má Amák vztah ke kytarovým simulacím a jak muzikanti někdy sami sobě ve studiu házejí klacky pod nohy. Zajímalo mě taky, jestli praxe se zvučením kapel může být přínosná i pro studiového zvukaře. Zlatý Amák Probrali jsme, jak Amák zvládá skloubit role majitele a provozovatele studia s náročnou prací zvukaře a hudebního producenta. Součástí epizody je i ukázka jeho současné práce. Poslechli jsme si kapelu Lumen a její nové album Amen. Mluvili jsme o našich oblíbených DAW, především o Logicu a jeho přístupu k pluginům, i o práci s analogem. A protože by to nebyl rok 2025 bez debaty o technologiích, dostali jsme se i k umělé inteligenci a budoucnosti hudebního průmyslu. Amák navíc prozradil něco o svých plánech do budoucna, třeba za co se jednou budou udělovat ceny Zlatý Amák a jak bude vypadat jeho vysněné nahrávací studio. Musím říct, že při postprodukci tohoto dílu jsem se několikrát od srdce zasmál. Čekají vás nejen vtipné momenty a historky z praxe, ale i spousta upřímných postřehů o nahrávání, praktických tipů pro muzikanty a pohledů do zákulisí studiového života. Amák vás svou energií vtáhne přímo do dění a ukáže, proč je Golden Hive pro tolik kapel a interpretů ideálním místem pro vznik jejich nahrávek. Tohle je díl, který rozhodně stojí za to slyšet.

Zpěvačka Jana Vondrů zcela přirozeně pluje od jednoho stylu k druhému a nejlépe se cítí na poli soudobé a experimentální hudby. Kromě toho pořádá události, kterým v souhrnu říká „malé věci" – například bytové koncerty, miniopery nebo hlasové dílny. Rozhovor o zpívání před návštěvami. Jana Vondrů vystudovala operní zpěv na JAMU a VŠMU a její hlas lze charakterizovat jako lyrický soprán. Později se začala zajímat o volnou improvizaci, rozšířené vokální techniky a zkoumání různých hlasových poloh. To vše se podle ní nejlépe snoubí v soudobé klasické hudbě, kterou obdivuje pro její aktuální témata a jazyk, jímž hovoří. Významnou část jejího repertoáru tvoří české i světové písně 20. a 21. století. Ráda se inspiruje lidovou hudbou a nejvíce ji naplňuje propojení hudby a divadla, a to a to ve všech podobách. Sledujte podcast Na kafe s Davidem Pomahačem na Instagramu.