Advertise on podcast: Protože vy posloucháte

Vždycky jsem si myslel, že se můžu na logiku spolehnout. To samozřejmě neznamená, že jsem se choval chytře, to vážně vůbec. Poslední dobou mám ale pocit, že mi protýká mezi prsty jako těsto na palačinky. 

Myslím, že si spousty věcí nevážíme. Jako my, všichni.

Viděli jste mnicha, který meditoval po zbytek života a uvedl se do stavu, kdy zemřel, ale úplně se nerozložil a vypadá pořád tak trochu jako plesnivá lidská svíčka?

Když jsi nesmrtelná ryba, zatleskej. Plác, plác!

Asi bych si měl mužně vytáhnout tenhle malý mazlavý pindík a trochu si pošmudlat pusu, ať si o mně lidi nemyslí, že jsem nějaký suchopusáč.

Ale jinak je to dobrá věc, takový vysavač na zloděje snů a nápadů. Jen pokud nejsou uzpůsobení prokousnout mu pytlík.

Není to trochu děsivé, že si můžete říct, že nějaké věci prostě nikdy nebudete znovu dělat? Nikdy.

No a jací jste vy? Jak vy vypouštíte to všechno, co se ve vás nahromadilo?

Sakra, omylem jsem vyřešil hladomor, přitom jsem chtěl řešit jestli jsem se někdy oblékl do dámských šatů a kdy to vlastně bylo naposledy.

Když dospíváte, je potřeba být ve střehu. Můžete kolem sebe totiž vidět děsivé příklady toho, když někdo dospěje až moc. Přitom k tomu není tak úplně důvod.

Představovali jste si někdy co se děje ve vašem těle? Jak se například vaše tělo prokrvuje, vyživujete ho nějakou tekutinou, nebo třeba staví svoje obranné armády, když jste nemocní a jíte pomeranč?

Kdybyste měli být strašidlem, jakým byste byli?

Někdy mám pocit, že se zamotám do vlastní představivosti. Stává se vám to taky?

Máte nějakou strategii na otrhávání ovoce? Ptám se, protože já si představuji, že má každá bobulka a každý plod svůj život a svoje potřeby.

Jak vypadal váš obličej dneska ráno?