Advertise on podcast: Echo Podcasty

Oznámením dieselové dohody mezi USA a Ruskem se rozběhlo nejnovější kolo vyjednávání o ukončení války na Ukrajině. Dohoda je součástí tvrdé snahy Trumpova Bílého domu donutit Volodymyra Zelenského k ústupkům. Dalším takovým krokem bylo zpomalení systému Starshield, vojenské verze internetu ze satelitů Starlink, nad Ukrajinou. Znepřátelené strany a Američané se mají sejít v první polovině listopadu v Abú Zabí. O tom, jestli současné snažení má šanci na úspěch, debatujeme s redaktorem Aktuálně.cz, který na Ukrajinu často jezdí, Matyášem Zrnem, analytikem Pavlem Havlíčkem z Asociace pro mezinárodní otázky a bývalým ministrem zahraničí České republiky Cyrilem Svobodou.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz Jak se změní politika Donalda Trumpa poté, co v midterms prohrál víc, než se čekalo. „Tyhle volby prohrávají skoro všichni američtí prezidenti. Truman, Clinton i Reagan a dokonce to potom neznamenalo, že prohrají v prezidentské volbě za dva roky. Ale Trump opět prohrál s Trumpem. Je to člověk, který prohrává převážně se svými vlastními slabostmi všeho druhu,“ říká Maciej Ruczaj. Demonstrovalo se za Českou televizi, ale z průzkumů vyplývá, že pro zachování koncesionářských poplatků je jenom 34 % respondentů, zatímco 54 % chce změnu. „Není to překvapivé, je to to, co jsme si mysleli, že bude odpovídat realitě,“ tvrdí Dalibor Balšínek. V Polsku pokračuje vleklá krize ohledně legitimity ústavního soudu. Atmosféra je velmi napjatá. Podpásovky dávají střídavě obě strany. Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Tereza Matějčková, Jiří Peňás a Dalibor Balšínek. X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Když některá média upozornila, že bychom umělé inteligenci neměli děkovat poté, co nám odpoví na otázku, protože tím zbytečně spotřebováváme energii – a pračce ostatně také neděkujeme –, ozval se Sam Altman. Ano, stojí to velké peníze, uznal, ale jsou to také velmi dobře vynaložené zdroje. Protože jeden nikdy neví… Žertem připomněl apokalyptické scénáře: Jakmile umělá inteligence převezme vládu, buďte si jistí, že si bude pamatovat, kdo děkoval. Ostatně apokalyptická řeč – i ta vysloveně nežertovná – se mezi technologickými vývojáři těší oblibě. Jedním z nejpozoruhodnějších hlasů v této debatě je americký investor Peter Thiel. Spoluzaložil Palantir a byl také jedním z prvních investorů do Facebooku. Neměli bychom však zapomínat ani na to, že byl žákem francouzského filozofa Reného Girarda. Obojí – jak Facebook, tak současné řeči o apokalypse – s tímto francouzským myslitelem úzce souvisí. Podle Girardovy teorie lze základní dynamiku společnosti vysvětlit pomocí pojmu mimetické touhy: netoužíme nezávisle na druhých, spíše sledujeme, po čem touží ostatní, a napodobujeme jejich touhu. To nás spojuje i rozděluje. Když všichni toužíme po tomtéž, sjednocuje nás to, ale rovněž mezi námi vznikají závist, zlost a konflikty. René Girard rozpoznává v této dynamice působení toho, co křesťanská tradice nazývá Satanem. Zlo nepřichází zvnějšku jako nám cizí síla, ale spíše se rodí z našich vztahů a rivalit. Sociální sítě jsou dokonalou laboratoří mimetické touhy: ukazují nám, co mají, chtějí a obdivují druzí, a tím formují naše touhy, včetně nenávisti. A podle Petera Thiela jsou sociální sítě natolik mocné právě proto, že tak přesně kopírují naši přirozenost. Jenže zatímco tradiční společnosti měly mechanismy, jak kolektivní násilí usměrňovat, například prostřednictvím obětních beránků, my jsme tento mechanismus prohlédli a odmítli. Víme, že připisovat vinu za naše neštěstí nevinným obětem je nepřípustné. Jenže mimetická rivalita tím nezmizela – a otázka, jak zvládat její stupňování, zůstává otevřená. Zde navazuje Peter Thiel. Obává se, že apokalyptické scénáře, které formulují technologičtí vývojáři i někteří filozofové, například Toby Ord, v nás probudí potřebu globální regulace, která nás uzavře do jedné technologicky spravované super-společnosti. Antikrist nepřijde jako ničitel světa. Může vystupovat jako největší humanista, který nás bude chtít ochránit před apokalypsou. Má však Peter Thiel vlastní odpověď? Přinejmenším naznačuje, kde ji hledat: v pokračování technologického pokroku a v překonávání některých omezení liberální demokracie. Ostatně již v roce 2009 poznamenal, že ve slučitelnost svobody a demokracie přestal věřit. Ale co když se Antikrist skrývá i v Thielově vlastní odpovědi?

Na rozdíl od většiny evropských národů, kde byla víra pilířem národní identity - například v Polsku, Irsku nebo Bavorsku – Češi chápali náboženství jako nástroj cizí moci. Katolická církev byla v jejich vědomí spojena a Habsburky a byla vnímána jako opora habsburského absolutismu a nástroj pobělohorské rekatolizace a germanizace. České národní obrození v 19. století vytvořilo mýtus, že „zlatým věkem“ českých dějin byla husitská reformace a doba před Bílou horou. Bělohorský katolictví bylo označeno za vnucené a nepřirozené. Značnou roli v postoji Čechů k víře hrál Tomáš Garrigue Masaryk, který byl na jednu stranu hluboce věřící člověk, ale zároveň chtěl „odkatoličtit náš život“. To ovšem neznamenalo, že chtěl odstranit křesťanství nebo víru. Spíše chtěl oslabit kulturní a politickou dominanci římského katolicismu, který podle něj příliš těsně souvisel s habsburským státem a s tradicí pobělohorské rekatolizace. Masaryk se domníval, že český národ by se měl více opřít o vlastní reformační tradice, zejména o odkaz Jana Husa, Petra Chelčického a českých bratří.  Po roce 1918 měl Masaryk sice nepřímý, ale velmi silný vliv na masový odchod části obyvatel od římskokatolické církve. Mnoho lidí jeho kritiku katolicismu chápalo jako potvrzení názoru, že nová republika by měla být méně katolická a více navazovat na husitskou a reformační tradici. Právě v tomto prostředí vznikla Církev československá

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz Klaus i Pavel se každý svým způsobem 28. října vyjádřili k situaci ohledně České televize. Současná hlava státu mluvila i o Masarykovi a pravdě. „Ze strany prezidenta tam byl určitý paternalismus. S tím já mám problém, protože v politice moc pravd není. Existují různé druhy nebezpečí? Ano. Ale už se v politice nemusíme shodnout, jak na to zareagovat,“ říká Tereza Matějčková. Byli o dlouhé době na Hradě vyznamenáni jenom lidé, kteří nevyvolávají žádné negativní emoce? „Třeba Jan Hřebejk může leckoho dráždit. Nechci zpochybňovat relevanci jeho ocenění, je to významný režisér. Ale zároveň je to i velmi ostrý glosátor dění,“ poukazuje Jiří Peňás. A neměly by se každý rok dávat medaile daleko méně oceněným? Jak se bude dál vyvíjet otázka veřejnoprávních médií? A proč se začíná opět normalizovat kouření. Na Echo Poradě diskutovali Tereza Matějčková, Jiří Peňás a Dalibor Balšínek. X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Inkluze, tedy začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol, byla zavedena ve své současné podobě skoro přesně před deseti lety. A od té doby budí emoce, což se stalo i v případě aktuálního návrhu ministra školství Roberta Plagy (za ANO), jenž mimo jiné počítá s tím, že od září 2027 ukončí přidělování asistentů jednotlivým dětem a zavede systém, který zajistí asistenty podle velikosti a potřeb jednotlivých škol. Z vládní koalice ale zaznívají i návrhy celou inkluzi zrušit. O tom, co by navrhované změny pro školy znamenaly a zda vůbec a případně v jaké formě je inkluze potřeba, přišli do Salonu Echa diskutovat poslankyně ODS a místopředsedkyně sněmovního školského výboru Renáta Zajíčková, poslanec Motoristů sobě a rovněž člen školského výboru Matěj Gregor, programový ředitel organizace EDUin Jan Vöröš Mušuta a Petra Mazancová, ředitelka ZŠ Pod Beckovem v obci Bašť-Líbeznice na Praze-východ, členka výkonného výboru Učitelské platformy a její bývalá předsedkyně.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czKdo začal protesty ve Francii a kdo je nakonec ukradl. Je to povstání privilegovaných, nikoliv zbídačených. Začalo to v oblastech, do kterých se už nyní nalily miliardy. Penězi se zjevně integrace řešit nedá. Bude se muset zakročit jiným způsobem. Vyhraje prezidentské volby Jean-Luc Mélenchon? Nebo spíš Marine Le Penová?Budou mít výsledky senátních voleb dopad na celostátní politiku? Hnutí ANO nezískalo ani jeden mandát. I silné lídry čeká jejich konec. Faktem je, že Andrej Babiš svým voličům nedoručuje to, co jim slíbil. Ale dějí se věci i v opozici. Bude Jan Grolich vyzyvatelem Víta Rakušana? Změní se přístup Spojených států k Ukrajině po volbách midterms? Za ty dva roky jsme si na různé přemety už mohli zvyknout.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Maciej Ruczaj, Jiří Peňás, Martin Weiss a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Když jsme tento Salon připravovali, dali jsme mu záměrně provokativní pracovní název Rekviem za matematiku?. Navazujeme tím na nedávné průlomy v umělé inteligenci, která, zdá se, už dokáže řešit i velmi obtížné matematické problémy – a její schopnosti se právě v posledních době výrazně posunuly. Terence Tao, držitel prestižní Fieldsovy medaile, jakési matematické Nobelovky, nedávno prohlásil, že jsme svědky „konce romantické éry matematiky, věku hrdinů“, kdy práci osamělých géniů začne nahrazovat mnohem průmyslovější forma oboru podporovaná stroji. Jiní jdou ještě dál a spekulují, zda matematika jako lidská disciplína vůbec přežije. O její budoucnosti přišli diskutovat Petr Zemánek, docent z Ústavu matematiky a statistiky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, David Stanovský, docent z katedry algebry Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, a Marian Kechlibar, vystudovaný matematik a softwarový vývojář, autor série Zapomenuté příběhy a také kolega-komentátor publikující v Echu.

Do omrzení se oddáváme zlozvyků, ač si nenalháváme, že nám prospívají, zamilováváme se do nesprávných lidí nebo si sami opakovaně maříme příležitosti. Proč jsme nepoučitelní? Americký filozof Todd McGowan přichází s podnětnou tezí: sabotáž sebe sama není nešťastnou odchylkou od jinak rozumného úsilí o štěstí. Spíše patří k samé podstatě touhy. Patrné je to i na romantické lásce: nevybíráme si lidi, kteří nám přinášejí klid, ale toužíme po těch, kteří nás rozruší. Milujeme na druhých obtíže, jimiž přispívají k našemu životu. Jinými slovy, hledáme někoho, kdo nám rozvrátí život.Nepřesvědčivě to nezní, ale copak to není hrozné? McGowan má zato, že spíše můžeme mluvit o velkém štěstí: v takto náročné lásce totiž rozšiřujeme svůj život, svůj svět. Vyvádí nás z uzavřenosti své identity. Proto lze lásku, která nám působí tolik obtíží, nazvat také svobodou. Svobodní nejsme, když se připoutáváme ke své vůli, ale když ji překonáváme. Ideální sabotáží naší marnosti jsou pak vlastní potomci, kvůli kterým obětujeme své pohodlí a zažíváme ze života – i ze sebe – více. Z tohoto hlediska druzí nejsou mezemi našeho štěstí, ale rozšířením života, vlastně skutečnosti.Takto je sabotáž sebe sama spjatá s tím nejhodnotnějším, co máme: usilujeme-li o pravdu, chceme překročit pouhé své mínění a formulovat něco objektivnějšího, co nás přesahuje. V tomto smyslu se pojem vlastní sabotáže váže i k politice. McGowan tvrdí, že krajní hnutí měla odjakživa jednu podstatnou výhodu, kterou liberální politici a komentátoři soustavně přehlížejí. Dokážou mobilizovat přirozenou ochotu k oběti i sebedestrukci. Nepochopení liberálních elit, proč lidé volí proti svým zájmům, se potud rovná neporozumění lidské psychice: jednat proti svým zájmům je to nejpřirozenější. Liberální politika by se proto neměla omezovat na příslib většího konzumu nebo individuálního štěstí. Měla by dokázat oslovit také naši ochotu něco obětovat pro to, co nás přesahuje. Jenže jak rozlišit oběť, která nás osvobozuje, od oběti, která nás podrobuje?

Češi si stále představují politiku jako boj dobra se zlem Není tajemstvím, že Češi chovají nedůvěru k politickým stranám. Přitom ještě v 60. letech 19. století většina české veřejnosti pohlížela na politiky jako na národní reprezentanty či dokonce ochránce národa. Tehdy existovala poměrně silná víra, že politickou prací lze dosáhnout zásadních změn v rámci monarchie. Postoj k politiků a politickým stranám se ale začal kazit během I. republiky. Politika v meziválečném Československu byla mnohem více komunitní, než je dnešní politika. Politické strany měly nejen statisícové členské základny, ale každá měla i své odbory, záložny, družstva, tělocvičné jednoty, zpěvácké spolky. I tehdejší noviny byly výrazně politizované a spjaté s některým politickým táborem. Kdybychom se podívali na hlavní strany první republiky, zjistíme, že téměř všechny reprezentovaly poměrně konkrétní sociální skupiny: agrárníci zemědělce, sociální demokraté dělnictvo, lidovci katolické selské obyvatelstvo, národní demokraté podnikatelské a národně orientované městské střední a vyšší vrstvy. To je pro nás v době, kdy převažují tzv. catch all strany, těžko představitelné. Zatímco dnes – slovy Zygmunta Baumana - žijeme v tekuté modernitě, v souvislosti s meziválečným obdobím hovoří historikové o „organizované modernitě“. Občan tak stále více narážel na skutečnost, že úřady, samosprávy, družstva, podniky, jsou nějak propojeny se stranami. Začalo se mluvit o „partajničení“, které se stávalo stále větším předmětem kritiky, a s tím související partajní korupcí. Ovšem na druhou stranu se nad tím vším vznášel imperativ Tomáše Garrigue Masaryka, který – ačkoli sám také používal z našeho hlediska ne úplně čisté praktiky - hovořil o politice jako o službě pravdě a morálce. Pro Masaryka byl nejdůležitější humanismus a to, co nazýval „socializací“ české politiky, tedy její zacílení na morální obrození občana. Možná tady má své kořeny představa, že politika má být bojem dobra se zlem, které se později chopil i Václav Havel a která stále přežívá v českém veřejném mínění.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz Echo Porada se věnovala nejen povolební situaci, ale řešil se i prezident a jeho volební den. Petr Pavel nejprve oznámil, že kvůli dovolené vynechá komunální volby, po vlně kritiky ale obrátil a soukromým tryskáčem přiletěl z Maroka do Prahy, v domovském Černoučku odvolil a hned se vrátil na dovolenou. Napravil tím svůj přešlap, nebo jen ukázal, že význam voleb vůbec nepochopil? A kdo jeho nákladnou cestu zaplatil? Jak velký problém je, že záběry z jeho dovolené využila i společnost Orlen na svém instagramovém účtu. Český prezident se tak stal ústřední postavou propagačního obsahu polské firmy, která provozuje síť čerpacích stanic po celé Evropě. V tomto kontextu Jiří Peňás připomíná aféru Christiana Wulffa, německý spolkový prezident rezignoval v únoru 2012 kvůli sérii skandálů spojených s korupcí a zneužíváním postavení. Proč se z jednoho hlasování stala taková šaráda a co to znamená pro Pavlovu autoritu? Sledujte Echo Poradu, kde probíráme i volební debakl Motoristů a vítěze i poražené voleb. A dozvíte se i to, proč Dalibor Balšínek nepodepsal výzvu šéfredaktorek a šéfredaktorů českých médií. X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Často čtu, že žijeme na počátku posthumánní, postlidské doby. Termín „humanitní vědy“ má tu lidskost už v názvu. Znamená to, že se nutně stanou naprosto irelevantními? Anebo naopak pomohou zaručit, že specificky lidský způsob vztahování se ke světu, ptaní se, vnímání přežije? O humanitních vědách se poslední dobou hodně mluví. Nebývají to ale slova, jež by humanitní vědci poslouchali s radostí. Mezi mladými lidmi podle různých měření klesá schopnost porozumět psanému textu a s tím i zájem a vůbec schopnost vnímat literaturu, jíž se některé humanitní obory zabývají. I na vysokých školách „řádí“ umělá inteligence, která může nabourat dosavadní způsob výuky. Pro některé komentátory, část veřejnosti a mnohé politiky se humanitní obory navíc staly symbolem všeho, co je na současném vzdělávání špatně. Jsou prý nepraktické, odtržené od reality života, pěstuje se na nich „soft“ věda a ideologická indoktrinace. Mladí lidé tam – jak se zdůrazňuje – „za naše peníze“ studují obory, jež společnosti nepřinášejí velký užitek a ještě ji podvracejí. O momentálním stavu i budoucnosti vysokoškolského humanitního vzdělávání debatuje redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl s politologem z Filozofické fakulty UK Pavlem Baršou, psycholingvistkou rovněž z FF UK Kateřinou Chládkovou, filozofem Jakubem Jinkem z Katolické teologické fakulty UK a anglistou Ladislavem Nagyem z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Tématem salonu Echa bude novela Stavebního zákona, která má výrazně urychlit stavební procesy, usnadnit výstavbu, zbavit se zátěže přebytečné byrokracie. Z pohledu kritiků však novela hraje do karet developerům a způsobí rozvolnění památkové ochrany a vůbec pravidel, podle kterých by se v civilizované a kulturní zemi mělo stavět. Salon tedy bude o plusech a mínusech navrhované novely, ale také, co vlastně a jak by se mělo v téhle zemi stavět.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz Petr Pavel se rozhodl místo komunálních voleb jet do Afriky na rallye. Jak velká chyba to je? „Je to chyba hlavně nepochopitelná. Jestli je za tím tak strašlivá vášeň pro motorky, že mermomocí musí, tak je to spíš na psychiatra. Nicméně to otevírá precedens,“ říká Jiří Peňás. „Zásadní charakteristikou politika je, že má vizi, kterou chce prosazovat. A to jde v demokratickém režimu jen prostřednictvím voleb. Pavlovo rozhodnutí na volby se vybodnout dokumentuje to, že podstatu politiky nepochopil,“ dodává Dalibor Balšínek. Potvrdí se po volbách vůdčí role hnutí STAN v opozici? A jak uspěje Jan Grolich? Ve Francii opět hoří ulice, nyní protesty odstartovali středoškoláci. A komu donášel bývalý šéf německé rozvědky? Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek. X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Přátelství bývají živá v těch obdobích, kdy se společnost mění a zděděné vztahy se stávají méně stabilní. Snad bychom tedy mohli očekávat, že žijeme v době stvořené pro přátelství. Výzkumníci však sledují spíše opačný trend: s přáteli se osobně stýkáme méně často než dříve a trávíme s nimi méně času. Navíc vzniká šedá zóna důvěrnosti s chatboty. Je to už přátelství? Nebo ještě samomluva? Že současná nejistota vtrhla i do přátelství, je tím pozoruhodnější, že mnozí – i současní – filozofové zdůrazňují, jak nepatřičné je chápat přátelství převážně jako vztah dvou lidí, kteří si poskytují oporu a zpravují se o svých citech. Přátelství bylo naopak tradičně chápáno také jako vztah s politickým rozměrem. Již Aristotelés zdůrazňuje, že přátelské vztahy se pojí s dobrým životem, který nelze odmyslet od obce. Proč je ale zrovna přítel tak podstatný? Je mým svědkem. Umožňuje mi se v druhém zahlédnout, a tím reflektovat sebe sama. Přítel je mým druhým já – a to druhé já potřebuji, abych vůbec mohla být jedním já. To je definice, na niž navazovaly generace myslitelů. Hannah Arendtová, která se sama vyznačovala velkým talentem pro přátelství, v tomto smyslu zdůrazňuje, že přítel mě učí vidět tentýž svět jinak a umožňuje mi proto chápat pluralitu a porozumět lépe světu, který sdílíme. Kde přátelství umlká, slábne i schopnost vidět společný svět očima druhého a snášet jeho odlišnost. I německo-jihokorejský autor Byung-Chul Han poznamenává v knize Bez respektu (2026), že přátelství nám umožňuje otevřenost: učit se trpělivosti a dávat druhému čas. Bez této základní štědrosti nemůžeme žít dobrý život, ani jako jednotlivci, ani jako společenství. Jenže přátelství je i riskantní. Proměňujeme se v něm – a řecko-americký filozof Alexander Nehamas zdůrazňuje v knize O přátelství (2016), že ne vždy k lepšímu. Především však ukazuje, jak přátelství – a potažmo všechny blízké vztahy, které nás konstituují zevnitř – mohou měnit nejen budoucnost, ale i význam minulosti. Když se blízké vztahy rozpadnou, najednou hodnotíme nově i sdílenou minulost: co jsme dříve vnímali jako humor, který jsme oceňovali, se dnes jeví jako výsměch. Co jsme interpretovali jako velkorysost, je najednou manipulace, a v prožitých rocích vidíme promarněný čas. Jak jsme se s někým takovým vůbec mohli bavit? Rozpad vztahu přepisuje minulost, mění přítomnost a proměňuje naši budoucnost. Ale také by nás mohl upomenout na to, jak členitý je život -– i každý člověk – a že bychom sklonu udusat minulost jedním hlediskem měli odolávat.